28.8.2010 | Autor: Petr Kadlec | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Měla by to být samozřejmost, ale v českém hudebním životě je to pořád vzácné: hráči, kteří se na pódiu netváří nakysle ani zpruzeně, baví je hrát a energie z nich prýští, namísto aby ji z obecenstva vysávali. Tak lze glosovat většinu produkcí Pražské komorní filharmonie a takový byl i koncert 8. 2. v Rudolfinu. Dirigoval mladý Brit Damian Iorio. Po transylvánských „jednohubkách“ Bély Bartóka (Rumunské lidové tance) jsme slyšeli, jak se taky dá hrát Mozart. I to by vlastně mělo být samozřejmé – přesně, kultivovaně, a přitom živě. V případě koncertního mistra Vídeňských filharmoniků Volkharda Steudeho, který přednesl Mozartův 5. houslový koncert, to ještě umocnil krásný a jasný tón jeho stradivárek. Kolik by se asi v našich orchestrech našlo houslistů (klidně i bez stradivárek), kteří by uměli něco podobného?
Na závěr zazněla Schubertova 6. symfonie C dur (D 589), které se někdy říká „Malá“. Platí pro ni – v menším – to, co kdysi na adresu Schubertovy C dur symfonie „Velké“ (D 944) poznamenal T. Volek: „Je to skladba (...) vystavěná na nádherném tematickém materiálu. Byl jím zřejmě okouzlen sám autor, protože si ve stavbě symfonie rád mnohé partie zopakoval.“

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/03