Čínský pianista Lang Lang oslaví letos v červnu své třicáté narozeniny. Čteme-li však jeho životopis, zdá se být naprosto vyloučené, aby člověk v tak mladém věku dosáhl tak závratné umělecké kariéry a tak neuvěřitelné společenské prestiže. Často vystupuje na významných společenských akcích. I jeho pražský recitál, avizovaný jako „donátorský koncert pro mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha“ (ceny vstupenek se pohybovaly od 4 900 Kč do 10 000 Kč) se stal prvořadou událostí jak uměleckou, tak společenskou. Koncert se konal ve spolupráci s Magistrátem hl. m. Prahy a pod záštitou prezidenta V. Klause a byl spojen s vyhlášením Ceny Antonína Dvořáka. Tu uděluje Akademie klasické hudby, jež je zároveň pořadatelem festivalu Dvořákova Praha. Superhvězdy formátu Lang Langa se v Praze neobjevují příliš často a není proto divu, že Španělský sál Pražského hradu byl 31. 3. zaplněný do posledního místa a že v publiku bylo možno zahlédnout řadu předních osobností kulturního a veřejného života. Večer začal slavnostním vyhlášením Ceny Antonína Dvořáka. Toto prestižní ocenění, udělované od roku 2009 za zásluhy o propagaci a popularizaci české hudby, získala letos operní pěvkyně Ludmila Dvořáková . Její jméno ohlásil publiku předseda správní rady Akademie klasické hudby Vladimír Darjanin a umělkyně poté převzala ocenění z rukou Livie Klausové a Karla Komárka, spoluzakladatele a vlastníka investiční skupiny KKCG, jež je generálním partnerem festivalu Dvořákova Praha. Slavnostní atmosféra večera gradovala příchodem Lang Langa. Tento umělec má skutečně mimořádné charisma, které publikum nutně musí vycítit už při jeho vstupu na koncertní pódium. Jeho pražský koncert potvrdil, že skutečně jde o pianistu těch nejvyšších kvalit. Bachova Partita č. 1 B dur byla prostě okouzlující. Její tříhlasé Preludium plynulo jako klidný přátelský rozhovor, v němž si lidé povídají jen samé hezké věci, a všech pět následujících tanců odeznělo lehce, vzdušně a – při vší rytmické pregnantnosti – téměř snově. Lang Lang disponuje nenapodobitelně měkkým a zpěvným tónem a velmi často se pohybuje v extrémně tiché dynamické hladině, přičemž naprosto fascinující je to, že ani v těch nejtišších místech neztrácí jeho klavír svou zpěvnost. V Schubertově Sonátě B dur, D 960, která následovala po Bachovi, se pak Lang Langův klavír rozezpíval tak krásně, že publikum zatajilo dech. Ve ztlumených světlech Španělského sálu zněly tiché něžné melodie jako pohádkový příběh, jehož poklidnou jímavou atmosféru jen tu a tam překvapivě rozvlnily dramatičtější momenty. Lang Lang se při hře jen málokdy dívá na klávesy, ba často – zvláště v lyrických pasážích – oči zavírá a obličej obrací vzhůru. To, co by u jiných klavíristů asi působilo jako vykalkulovaná póza, je však u Lang Langa naprosto přirozený projev maximální koncentrace. Stejně tak je z jeho hry i z jeho chování na pódiu zjevné, že skutečně dobře a bezpečně se cítí na jediném místě – u klavíru. Ve druhé polovině večera uvedl Lang Lang Dvanáct etud, op. 25 Fryderyka Chopina. Znám Lang Langa z řady nahrávek a tušil jsem, že půjde o zajímavé provedení. Ale skutečnost daleko předčila mé očekávání. Lang Langova technika je na hranici lidských možností. Umělci však neslouží k nějaké bezduché exhibici, ale k tomu, aby z každé etudy vyčaroval neuvěřitelně krásnou hudební báseň. A nejen to, Lang Lang pojal všech dvanáct etud jako básnický cyklus, v němž významnou roli hrály dokonce i pauzy mezi jednotlivými etudami (dlouhé ticho po doznění pomalé etudy č. 7 cis moll, oproti tomu téměř attacca hrané finální etudy č. 11 a 12). Každá skladba sama o sobě byla úžasná a těžko vybrat nejpůsobivější. První etuda okouzlila něžnou melodií, jež jako by se vznášela nad mořskými vlnami. Skvěle vystavěná etuda č. 3 byla doslova nabitá euforií. Melodická linka středního dílu páté etudy zněla tak, jako by ji kdesi v dálce hrála horna, nad níž se snáší k zemi zlatý déšť. Při sametových nostalgických pianissimech etudy cis moll se snad opravdu na chvíli zastavil čas. V etudě č. 6 „hvízdaly“ tercie v tempu zcela bezkonkurenčním a do sextové etudy č. 8 vložil Lang Lang tolik energie, že si po ní musel kapesníkem otřít čelo. Vrcholem pak byla strhující a s neslýchaným nábojem hraná oktávová etuda č. 10, jejíž tempo bylo na hranici hratelnosti. Pražskému publiku slouží ke cti, že po doznění závěrečného akordu poslední etudy jednomyslně a bez váhání povstalo ke standing ovations. Lang Lang se za ně odměnil třemi přídavky. Začal kouzelně probarvenou a tiše vyzpívanou Lisztovou Romancí , pokračoval zvukomalebnou kompozicí čínského skladatele Ren Guanga a večer uzavřel Lisztovou Campanellou. Pod prsty Lang Langa cinkala tato technicky mimořádně obtížná skladba lehce a něžně jako prostinká dětská skladbička. Nebylo co dodat.
