30.11.2010 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Pražští symfonikové otevřeli sezonu nevídaným způsobem. Šéfdirigent Jiří Kout dokázal v orchestru při úvodním programu v pražské Smetanově síni (9. 9.) vybudit to nejlepší, a tak se nejen Kodályho Tance z Galanty, ale i Beethovenova Osmá symfonie vylouply v téměř dokonalé podobě: jako hudba hraná s jiskrou a oduševněle, přesně a s bohatstvím detailů. Bylo vidět a slyšet, že program byl s nadhledem a podrobně připraven a že těleso reaguje i na dirigentovy aktuální podněty vstřícně a citlivě. Kodályho „uherské“ melodie, seřazené do volně plynoucího sledu, měly v celkovém posluchačském dojmu šarm a při bližším pohledu pečlivé a angažované výkony jednotlivých nástrojů a skupin. Beethovenova partitura dostala s evidentním potěšením ze hry švih, energii a jadrnost, mnoho krásně artikulovaných motivů a témat, dynamické kontrasty i jemnosti, souhru i brilanci. A obdobně se dařilo ten večer muzikantům i v prostřední skladbě programu, jíž byl Mozartův Klarinetový koncert. Příležitost zahrát si se svým tělesem sólově využil mladý člen orchestru FOK Jan Mach beze zbytku a Jiří Kout ho doprovázel s potěšením. Výsledkem byla kultivovaně znějící, jemná, i v těžkých pasážích klidná a neagresivní hudba, v níž se k očividné hráčské pohodě přidalo v pomalé větě dech beroucí pianissimo. Snad ochotné pozitivní společné vyladění orchestru a jeho šéfdirigenta přinese i další podobné jedinečné plody.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/10