Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha (Rudolfinum, 20. 9. 2013) proběhl v plném lesku a nabídl posluchačům zážitky, které v žádném případě nelze považovat za „tuctové“. Německý symfonický orchestr Berlín , vedený mladým německým dirigentem Corneliem Meisterem , zahájil večer skladbou Changements (Proměny) soudobého švýcarského autora Davida Philipa Heftiho, který byl jejímu pražskému provedení také osobně přítomen. Patnáctiminutová jednovětá kompozice nese podtitul Atmosférické obrazy pro orchestr a je vystavěná na střídání a prolínání barevných zvukových ploch. Přestože jsou Changements dílem poměrně statickým, rozhodně nejsou nudné. Skladatel i interpreti pracovali se zvukovými barvami velmi vynalézavě. Přiznávám, že „výrobní postup“ některých zvuků byl pro mne skutečně záhadou – moc rád bych se podíval do partitury, z jakých že vlastně ingrediencí byly namíchané. Impozantní a vizuálně mimořádně efektní byla sestava bicích nástrojů, kterých bylo tolik, že je muselo obsluhovat pět (!) bicistů.
Druhým číslem programu byl oblíbený Schumannův Klavírní koncert a moll, op. 54 . Jako sólista v něm vystoupil osmadvacetiletý polský pianista Rafał Blechacz , vítěz varšavské Chopinovy soutěže v roku 2005 a jeden z nejzajímavějších představitelů mladé klavíristické generace. Přestože mu hned v sólovém úvodu nevyšla nijak zvlášť přesvědčivě akordická pasáž, byl nakonec jeho výkon v celém koncertu více než obdivuhodný. Blechacz má jedinečný zpěvný tón a neméně jedinečný cit pro kantilénu, což jsme mohli ocenit především v poetických partiích. Velký podíl na působivém vyznění díla měl také Cornelius Meister, který dokázal objevit v Schumannově partituře netušenou barevnost (skvělé klarinety a hoboje). Přestože je Blechacz bezpochyby především introvertní lyrik, největší dojem z celého Schumannova koncertu ve mně nakonec zanechala finální věta. Jak orchestr, tak sólista ji hráli s obrovským rytmickým švihem, přičemž ve vrcholech gradací dokázal Cornelius Meister rozzářit svůj ansámbl jako slunečný den někde ve Středozemí. Po závěrečných akordech Schumannova koncertu si aplaudující obecenstvo vyžádalo na Rafału Blechaczovi přídavek. Pianista si pochopitelně zvolil Chopina. Skladatelův Valčík a moll, op. 34/2 přednesl s úžasnou fantazií, poetičností a s tak jemnými úhozovými nuancemi, že se o Blechaczově přední pozici mezi soudobými chopinovskými interprety nedá pochybovat ani v nejmenším.
Koncert uzavřela Dvořákova „Novosvětská“ . Cornelius Meister prokázal už v Schumannovi, že je umělcem neobyčejně vitálním a impulzívním, a v „Novosvětské“ našel pro uplatnění těchto svých výrazných vlastností překvapivě velký prostor. Jeho pojetí nejslavnější české symfonie bylo vysloveně dramatické, s velkými a hojnými dynamickými kontrasty a s bohatými rubaty. Ta rubata byla sice někdy hodně zvláštní (především v 1. větě), ale Corneliu Meisterovi se vždycky podařilo dostat orchestr zpět do tempa. Partituru znal dirigent do poslední noty. Velmi inspirovaně a detailně pracoval s vedlejšími hlasy (skvěle vyprofilovaná pizzicatová melodická linka kontrabasů ve volné větě). Přestože mu hornisté hned v první větě „vyzdobili“ začátek hlavního tématu parádními kanáry, nevyvedlo ho to ani trochu z míry. Scherzu dal Cornelius Meister skvělý odpich, když si při prvních taktech několikrát na stupínku svižně poskočil, a finální větu vygradoval tak, že z ní mrazilo v zádech. Dramatické a nesmírně barvité provedení „Novosvětské“ strhlo auditorium k potlesku vstoje. Orchestr byl na ovace připraven a přidal ještě Dvořákův Slovanský tanec e moll op. 72/2 . Za zmínku určitě stojí, že Cornelius Meister, který měl zjevně – a zaslouženě – sympatie obecenstva na své straně, ohlásil přídavek česky.
