2.12.2011 | Autor: Dita Hradecká | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Dva klavíristé, dva naprosto rozdílné hráčské typy: Dvořákova Praha pozvala k recitálu anglického dosud teenagera Benjamina Grosvenora a Nikolaje Luganského, čtyřicetiletého reprezentanta ruské pianistické tradice. Kdo by čekal britskou korektnost a ruskou vášnivost, byl by úplně vedle. Grosvenor v Praze dosud nevystupoval, ale české publikum jej mohlo slyšet před čtyřmi lety, když zaskakoval na závěrečném orchestrálním koncertě Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Hezky na to zavzpomínal Ivan Klánský, který mladého umělce na odpoledním koncertě v Sukově síni představoval. Superlativy, které jej provázejí od dob, kdy jako jedenáctiletý vyhrál BBC Young Musician Competition, nelžou. Grosvenor je skutečně výjimečný a označení „mladý talent“ je pro něj už pasé. Technická zběhlost klavírních dorostenců je dnes na takové úrovni, že se považuje za samozřejmou. Ovšem takové oktávové hromobití, jaké Grosvenor předvedl v Lisztově Španělské rapsodii, není možné odbýt jen tak. Přitom technická náročnost skladeb není to, co by z Grosvenorovy interpretace nějak vyčnívalo. Jeho nejvýraznějším rysem je dokonalá integrita celého výkonu, soustředění až manické, nadhled, ale bez distance. Zkrátka jakýsi osobní magnetismus, který posluchači nedovolí spustit hráče z očí. Ambiciózní program zahrnoval Bachovu Partitu D dur č. 4, provedenou s razancí a dokonalou přehledností hlasů, Albénizovu Iberii, ztvárněnou plasticky a barevně, a Lisztovy transkripce dvou Chopinových písní. Grosvenor skladby nejen perfektně interpretuje, on jim dává smysl, což zejména oceňuji ve Španělské rapsodii. V jeho podání byla přesně tím, čím být měla: nostalgickou vzpomínkou starého mistra na bláznivá kočovná léta virtuosa.
Po zážitku s Grosvenorovou strhující výpovědí působil Luganského recitál ve Dvořákově síni jako z jiného světa. Jeho postoj je mírně odtažitý, vnitřní angažovanost buď chybí, nebo ji dovede mistrně skrývat. Zastřený tón a dynamika překračující mezzoforte jen sporadicky, absence detailů i celku poznamenaly začátek chopinovské poloviny. Jistě, Luganského tón je vyšlechtěný a pohyby celého těla přímo vzorově uvolněné – ale nudila jsem se až do chvíle, kdy přišlo na řadu Nokturno Des dur. Tam teprve došlo k „setkání“ s pianistovým světem. Jednoduchá struktura skladby – jednohlasá melodie a doprovod rozložených akordů – dala zazářit něžnému, jasnému tónu a bohatě probarveným plochám. Večer gradoval v druhé polovině s Léty putování a Transcendentálními etudami Franze Liszta. Čím dál virtuóznější kusy, které Lugansky s přehledem servíroval, dostávaly publikum do varu. V hledišti bylo tentokrát vidět potěšitelné množství mladých lidí a sál reagoval citlivě a pozorně.

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/11