Dvakrát na Dvořákově Praze

Lucemburská filharmonie se ukázala jako sympatický a spolehlivý orchestr. A dirigent Emmanuel Krivine ji vedl noblesně a bez jakékoli okázalosti. Sibeliův Koncert d moll v první polovině zcela patřil sólistce, i když se nijak zvlášť neprosazovala. Houslistka Veronika Eberle hrála známý koncert jako velmi intimní komorní skladbu a orchestr zůstal decentně v pozadí. Tedy žádná bojovnost, ale jemná práce s tónem, barvou a melodickou linkou. Pozornost posluchačů si ale mladá sólistka bezpečně udržela. V podobném duchu se nesl i přídavek, Melancolia Eugena Ysaÿe. Komornější a neokázalou atmosféru mělo také provedení Dvořákovy Novosvětské v druhé polovině. Emmanuel Krivine zvolil štíhlé klasické provedení a i v první větě kladl důraz na lyrické pasáže. Druhou větu hrál spíše v rychlejším tempu, což je ale na místě. Dirigoval úsporně a noblesně, ale bezpečně vedl orchestr do dynamických vrcholů i ztišení. Celkově to bylo nedramatické, zvukově čisté, klidné a elegantní provedení. Poslouchalo se dobře, i když punc jedinečného okamžiku se tentokrát nedostavil. Slyšel jsem až nedělní reprízu zahajovacího koncertu 9. 9., na kterém se po celou dobu tleskalo po každé větě koncertu i symfonie. Festival hledá publikum, kde se dá. A snad časem to své opravdu najde.

Dvořák, Brahms a Čajkovskij jsou nejhranějšími autory světového repertoáru. Dvořák měl rád oba své kolegy, mezi Čajkovským a Brahmsem to tak idylické nebylo. Jsou to ale ikony národní hudby na klasickém základě. Přesto se Dvořákově Praze povedlo sestavit z jejich děl tři programy, které nebyly úplně konvenční. Měl je dirigovat Ion Marin, ale James Gaffigan , který za něj koncerty převzal, byl možná ještě zajímavější volbou. Mladý energický Američan, který má čitelná, jistá a energická gesta, si orchestr získal už loni při zahajovacím koncertu Dvořákovy Prahy. Páteční program 14. 9. měl dvě části: klasickou a romantickou. V první polovině zazněla rozsáhlá Brahmsova Serenáda č. 1 D dur. Je to první velkorysé Brahmsovo orchestrální dílo, které je hráčsky velmi obtížné a ne právě efektní. Velmi se ale dařila hornová sóla, na své si přišel hoboj i fagot – a celkově měla šestivětá kompozice duchaplný spád i hráčskou lehkost. Po pauze zazněly dvě symfonické básně, které spojoval námět ze Shakespeara. Dvořákův Othelo a Čajkovského Romeo a Julie mají společnou výrazně romantickou náladu a je zajímavé slyšet obě předehry vedle sebe. Gaffigan se obou chopil s profesionální jistotou a nechal vyniknout jak orchestrální barvitost, tak celkovou stavbu. Vyprodáno bylo, je ale otázka do příštích ročníků, jestli je taktické uspořádat trojici koncertů České filharmonie s jedním dirigentem. U rezidenčního orchestru je naopak logické, aby se představoval pod vedením různých osobností. Dvořákova Praha měla loni i letos velké štěstí na šikovného mladíka. A na trojici nejslavnějších skladatelů 19. století je vždycky spolehnutí.

Sdílet článek: