24.3.2005 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Symfonický orchestr FOK zahrál před dlouhým americkým turné v Praze s Petrem Altrichterem (5. 1.) standardní program, tvořený Dvořákovou Novosvětskou a Chopinovým 2. klavírním koncertem. Ze značně tradiční sestavy vyčnívaly dva momenty - premiéra skladby pro žesťové a bicí nástroje s názvem Ottonia, 61. opusu skladatele Pavla Slezáka, a osoba pianistky Navah Perlman. Zatímco novinka svou invencí, sazbou ani stylem nijak mimořádně nezaujala a v paměti bohužel nezanechala žádný dojem, sólistka svým příjmením nemohla nevzbudit zvědavost. Podle dostupných informací je skutečně dcerou houslisty Itzhaka Perlmana. Hrála spolehlivě, oduševněle. Ve skladbě zazněly uspokojivě oba výrazové a pocitové póly - vzdušnost a lehkost, to u pianistky, i romantický patos, to v doprovodu, místy ovšem až moc obtěžkaném. Dvořákovu 9. symfonii vyložil dirigent obvyklým způsobem, jen v několika detailech slyšitelně inovovaným. Sem patřila například velmi volně zahraná introdukce první věty a značné zrychlení v jejím závěru, ozvláštněná zpomalená epizoda ve třetí větě a skutečná ráznost finále. Ukázalo se ovšem, že ve zvukové kráse má těleso rozhodně rezervy, a to ne pouze v nakřáple znějících hornách.

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/02