Dagmar Pecková a stará hudba

Dva dny po úmrtí Václava Havla zpívala Dagmar Pecková v pražském kostele sv. Šimona a Judy hudbu baroka a klasicismu – Henryho Purcella (Suity z opery Dido a Aeneas ) a Josepha Haydna (Kantáta Ariadna na Naxu , Hob. XVIb/2). Texty jako například „Až budu ležet v hrobě, můj žal Tě nesmí trápit – vzpomínej na mne…“ (Purcell) nebo „… v této hořké chvíli omdlévá v prsou moje chvějící se duše…“ (Haydn) jistě dobře souzněly se zármutkem, který ovládal část české společnosti. Co se týká výsledku, určitě lépe seděl paní Peckové Haydn. Purcella přes veškerou snahu přece jen nebylo možné vztáhnout ke špičkovým evropským kreacím současnosti i minulosti (Susan Graham, Anne Sofie von Otter, Tatiana Troyanos, Kirsten Flagstad), zato Haydn byl velmi přesvědčivý a interpreti se suverénně pohybovali v rámci daných stylových mantinelů. Ensemble 18+ sice nemůže konkurovat světové špičce (viz Geminianiho Concerto grosso „La follia“ op. 5/XII), ale jeho hra působí sympaticky a poučeně. Jejich umělecký šéf Vojtěch Spurný se představil jednak jako komponista (vtipné Concerto „Ad honorem B+B+B ; tedy pocta Bachovi, Brahmsovi a Brubeckovi), jednak jako velmi dobrý cembalista (Haydnův Koncert pro cembalo F dur , Hob.XVIII/3).

Sdílet článek: