Curych – Rusalka jako dekadentní pohádka

Dvořákova Rusalka při své pouti operním světem na pár představení zakotvila také v curyšském operním divadle proslulém repertoárovou rozmanitostí i standardní vysokou uměleckou úrovní. Po proslulém intendantovi Alexandru Pereirovi převzal žezlo známý režisér Andreas Homoki, po jeho boku působí jako GMD Fabio Luisi. Počet hraných titulů se poněkud snížil, umělecký standard zatím přetrvává. Rusalku nastudoval dirigent Eivind Gullberg Jensen , režií byl pověřen Matthias Hartmann , který se spolu se scénografy (scéna: Karl-Ernst Herrmann a Martin Kinzlmaier , kostýmy: Victoria Behr ) s dnes neobyčejně populární, ale v trendu postmodernismu všelijak přeorávanou lyrickou a tragickou pohádkou velice dobře „popasoval“. Přišel jsem do hlediště na poslední chvíli a přiznám se, že mě v prvním momentu napadlo, že je změna programu, že snad hrají něco jiného. Na forbíně vlevo před oponou totiž stála masivní železná pumpa a o ní opřené dvě „vietnamské“ tašky, u nás oblíbené, plné všelijaké veteše.

Záhy k nim přistoupila taková mladá ženština-bezdomovkyně v kulichu, v ošuntělém tříčtvrťáku. Čapla tašky. A odešla. Nato se ozvaly z lůna orchestru známé takty Rusalky a hlediště si opanovala magická moc fascinující Dvořákovy hudby. Pumpa snad měla připomínat rusalčinu vazbu na vodu, byť nebyla po celý večer situačně využita. Dekorace spojovala minimalismus – jevištní konstrukce vytvořená z pouhých neonových trubic vyzařujících studeným odosobněným světlem, ve druhém dějství byly do „bočních“ stěn ještě zasazeny dva vstupní portály, opět tvořené totožným způsobem – neony stejného průměru. Ovšem do takto abstraktního prostoru byla po celé šíři jeviště zasazena „superrealisticky“ pojednaná příroda – hustá, poměrně vysoká vegetace obestírající lužní jezírka. Za tou poskakovaly lesní žínky s mušími křídly a tady se objevil i vodník a posléze i rusalka. Kostýmy měly současný design, ale přesto byly pohádkové a dosti dekorativní – vodník v bílém obleku potřísněném vodními řasami a s bělovlasou kšticí a mohutným plnovousem, rusalka v tradičně světlezeleném, téměř romantickém kostýmu s dlouhou blond parukou a ježibaba v hnědé hazuce s hrbem a dlouhými šedivými vlasy až na zem.

Curych - Rusalka jako dekadentní pohádka

Situace odpovídaly pohádkovému ději, žádné vylomeniny, žádná režisérská exhibice. To, že ježibaba rusalce odoperovala rybí ploutve z nohou a skalpelem z ní odstranila něco jako rybí kůži, se dalo akceptovat, také bíle oděný princ s flintou působil docela pohádkově. Princova společnost na zámku byla ovšem různorodá, všechno současné kostýmy, tvarově i materiálově dosti rozmanité. Samozřejmě i tady režisér přinesl řadu neotřelých nápadů: polonéze dominoval jakýsi polonahý mág, při vodníkově árii celá společnost, snad na jeho pokyn, se skácela k zemi a erotické princovy choutky byly dosti divoké. Ve třetím dějství se z rusalky stala ona bezdomovkyně, odsouzená kletbou vodní moci k tomuto těžkému sociálnímu údělu… Summa summárum: režie byla moderní, ale přesto odpovídala ději i lyricko-tragické atmosféře díla. Aktualizace podstatu příběhu nenarušila, snad jediné faux pas bylo, že namísto kuchtíka-kalhotkové role zde byla prezentována jakási „brejlatá“ provozní referentka (Rebeca Olvera ) a samozřejmě byl trapas, když ji ježibaba oslovovala v mužském rodě coby mladíka: „Jen co vykrmí se, chudinka, bude z něho pěkná pečínka!“

Obsazení jednotlivých rolí bylo opravdu špičkové. Rusalku zpívala Ekaterina Scherbachenko s vnitřním zaujetím, s dramatickým výrazem a nádhernou kantilénou. Prince ztvárnil Pavel Černoch , se sobě vrozenou image přitažlivého svůdce, sebevědomého a tragicky rozpolceného záletníka, který přesto je hluboce citově vázán ke svému idolu a za své „hříchy“ je ochoten pykat. Pavel Černoch navíc disponuje znělým hlasem, dynamickou tvárností a lyrickou vroucností, tedy ideálními předpoklady pro milovnický obor. Vodníka pojal Christof Fischesser z načně groteskně, aniž by cokoli ubíral z podmanivé kantilény jeho pěveckého partu, Liliana Nikiteanu jako ježibaba rovněž hyperbolizovala teatrálnost postavy a také Michelle Breedt j ako cizí kněžna excelovala pěvecky i výrazově. Trio lesních žínek (Ivana Rusko , Julia Riley , Judith Schmid ) bylo poněkud poznamenáno indispozicí představitelky druhé žínky, ale souzpěv to příliš nenarušilo, její sóla ve třetím dějství za ní bravurně převzala představitelka první žínky. Dirigent překvapil kontrastním projevem ve využití dynamiky, jakož i důrazem na rytmické rozlišení Dvořákovy partitury – stacatta měla až „pitvornou“ údernost, zatímco legata zněla s líbeznou novoromantickou atmosférou. Orchestr Philharmonia Zürich i sbory Zusatzchor der Oper Zürich a Chor Zuzüger der Oper Zürich (sbormistr: Jürg Hämmerli ) odvedly skvělou práci.

Sdílet článek: