Čtyři dámy a Schnittke

Jednou z nejcennějších novodobých tradic Pražského jara jsou kompletní provedení smyčcových kvartetů velikánů 20. století. Tato řada už získala na prestiži a přesunula se ze sv. Vavřince do většího sv. Šimona a Judy. Letos zahrnula ve dvou večerech kompletní dílo pro smyčcový kvartet od Alfreda Schnittkeho a Igora Stravinského. Pozornost se pochopitelně upírala na prvně jmenovaného, protože jeho odkaz pro toto obsazení je podstatně závažnější a časově rozsáhlejší. Upřímně řečeno jsem se obával nástrojové náročnosti Schnittkeho kvartetů. Ovšem plně ženské těleso Kapralova Quartet hned v první skladbě cyklu (24. 5.), Schnittkeho Prvním kvartetu , vyrazilo dech svou připraveností. Dosáhla takové výše, že v ničem nebránila zcela jednotné koncentraci souboru, homogenitě zvuku v clusterech, společné pohybové gestice i emocionální křivce všech členek. Bylo zkrátka vidět, že hráčky svoje vystoupení vzali vážně jako mimořádný úkol, který přináší prestiž. Takhle hrát jsem je ještě neslyšel. Webernovská čistota hry spojená s citem pro detail a mírnou ironii vynikla ve Stravinského Třech kusech . Ale závěr první poloviny patřil opět Schnittkemu a jeho „nejpolystylovějšímu“ dílu mezi kvartety, Třetímu . Zde přidaly hráčky ještě skelnou čistotu quasirenesančních kadencí a vyvolaly už před přestávkou dlouhá a hlasitá bravo. Taková se v Praze po soudobé hudbě slýchají málokdy. (Možná to byl další z důkazů rostoucí vyspělosti pražskojarního publika oproti publiku „celosezónnímu“.) Upřímně řečeno mi koncert přišel v tento okamžik už dostatečně zaokrouhlený a i pro posluchače citově vyčerpávající. Čajkovského První smyčcový kvartet D dur proto odezněl po Schnittkem jako nenáročný salónní kousek. Ochutnávka z druhého koncertu ze Schnittkeho a Stravinského děl jako závěrečný přídavek ještě zvýšila nedočkavost před týdenním čekáním. Jeden z nečekaných vrcholů letošního festivalu.

Sdílet článek: