27.7.2002 | Autor: Dina Šnejdarová | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Pro úvod svého vystoupení na Pražském jaru 23. května připravila Česká filharmonie pestrobarevnou a efektní Stravinského skladbu Ohňostroj. Po rozprostření gejzíru nejrůznějších odstínů zvukomalebného ohně následoval Prokofjevův Klavírní koncert č. 1 Des dur op. 10, v němž se jako sólista představil téměř šestnáctiletý pianista Lukáš Vondráček. Spolu s orchestrem, který zde výborně zastával roli staršího a zkušenějšího bratra, předvedl nesmírně zralý a vyrovnaný výkon. Mladý muž, který je vlastně ještě chlapcem, disponuje značně vyspělým technickým vybavením, a tak nezbývalo než žasnout. Od prvních tónů bylo jasné, že před publikem stanul opravdový virtuos v tom nejlepším slova smyslu. Nebál se doprovodit své vystoupení efektními pohyby, a tak se nedalo nemyslet v tu chvíli na Franze Liszta a představovat si, jak by o pár let později mohly v podobných situacích dámy - dnes už asi jen v duchu - omdlévat. Bude-li mít mladý interpret touhu objevovat, hledat, bude-li schopen přenést své osobní zrání i do hry, máme se v budoucnu určitě na co těšit. Závěr koncertu patřil opět filharmonikům, kteří pod vedením Vladimira Ashkenazyho přednesli Rachmaninovu Symfonii č. 2 e moll op. 27. Takt po taktu, větu po větě stavěli a klenuli hudbu, která v plném vnitřním nasazení orchestru zkrátka musela chytit za srdce. Zvlášť působivé bylo klarinetové sólo Tomáše Kopáčka, kterému se podařilo dosáhnout hebké měkkosti, lyričnosti a každým tónem skutečně vyprávět.

Psáno pro: časopis Harmonie 2002/07