6.12.2008 | Autor: Jindřich Bálek | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Abonentní koncert Pražské komorní filharmonie 17. února dirigoval Kaspar Zehnder a program byl sestaven z velmi různorodých skladeb. Úvodní Modlitba toreadora pro smyčce španělského skladatele Joaquína Turiny je až na pár vypjatějších pasáží příjemnou romantickou serenádou. Písňový cyklus Karola Szymanowského Písně zamilovaného muezína z roku 1918 je orientálně zvukomalebný. Po pauze následující písňový cyklus Ilji Hurníka Verba sancta z roku 2006 je svěží a vlídně melodický, závěrečná Sedmá symfonie Jeana Sibelia nakonec byla jediným závažnějším dílem celého večera. Při vší úctě k osobité dramaturgii bylo těch příjemně zajímavých drobností na jeden večer možná až příliš. V původním plánu sezony byla avizována Martina Janková, které se nejspíš do Szymanowského nechtělo a místo ní vystoupila polská sopranistka Aleksandra Zamojska. Pro daný repertoár to působilo jako ideální volba, její svěží, čistý, zajímavě barevný a vylehčený hlas se ideálně hodil pro oba písňové cykly - i když osobně bych tuto pěvkyni nebo zmíněnou M. Jankovou raději slyšel v čemkoli výraznějším než v jedné z mnoha skladeb polského estéta Szymanowského. Pražská komorní filharmonie ovšem hrála pod Zehnderovou taktovkou velmi dobře, sehrané smyčce v Turínovi, stejně jako brilantní sóla dechových nástrojů v doprovodech k písňovým cyklům opravdu vdechly skladbám život. V kvalitách hráčů PKF má každý dirigent velkou oporu. Soustředěné a propracované provedení Sibeliovy Sedmé bylo podle očekávání vrcholem koncertu, i když dirigent severskou mystikou spíš šetřil a skladba tak vyzněla daleko klasičtěji, než bývá obvyklé.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/03