Česká hudba očima cizinců

Čtrnáctý ročník hudebního festivalu Pražský podzim otevřela (12. 9.) v Rudolfinu premiéra současné skladby – bylo to symfonické drama Cyrano od Josefa Boháče, někdejšího tajemníka federálního skladatelského svazu, jinak také autora festivalových fanfár. V rámci realistického symfonismu obvyklého v české hudbě v poslední čtvrtině 20. století jde pro dnešní dobu o partituru rozhodně více než průměrnou, profesionálně velmi zdařilou a hlavně sdělnou, ovšemže vlastně tradicionalistickou.

Česká hudba očima cizincůInstrumentace je nicméně barvitá, náladovost a výrazovost čitelná, forma přehledná – a přitom nejde o banality, ale o opravdovou narativnost. Je tu slyšet lyrika, bizarní pochod, tesknost… Filharmonický orchestr Monte Carlo , který vedl Marek Janowski , si s úkolem poradil dobře. Je to těleso, které hraje spíše břeskně a impulsivně, což se pak plně projevilo u Dvořákovy Novosvětské . Měla syrovější podobu, my si zvuk orchestru podle naší tradice představujeme měkčí a některá místa požadujeme procítěnější. Občas proto zněl Dvořák až příliš hlasitě, možná necitlivě, ale nikoli nesnesitelně či tak, že by dráždil. Podobné, tedy zvukově plnokrevné a energické, bylo i provedení Sukovy Fantazie g moll , jejíž sólový part byl výbornou vizitkou houslistky Hany Kotkové . Hrála dostatečně zněle, v krásných kantilénách i s technickou vytříbeností, jako již zcela zralý umělec. V celkovém dojmu je pochopitelně velkou hodnotou tohoto večera hlavně skutečnost, že se orchestr z Monte Carla přiřadil k těm pěti zahraničním tělesům, která byla letos ochotna vzdát v jednom ze svých vystoupení v Praze hold české hudbě. I když po svém, tak přece jen právě proto velice poučně a zajímavě.

DVOŘÁK JE V ANGLII JAKO DOMA

Hráči BBC Philharmonic z Manchesteru jako kdyby měli 19. 9. k Dvořákovi mnohem víc sympatií než mnohé naše orchestry. Symfonickou báseň Vodník provedli s důrazem na strašidelné, ne-li hororové prvky Erbenovy předlohy. Bylo to popisnější a naturalističtější pojetí, než na jaké býváme zvyklí. Mladý italský dirigent Gianandrea Noseda pak s lehkostí roztančil Dvořákovu „americkou“ Suitu A dur . V závěrečné Sedmé symfonii si dal záležet na dlouhých kantilénách, dobře sehraný orchestr neměl osobitou barvu, ale působil velmi živě a nadšeně. Když navíc zvážíme, že jde o orchestr regionální pobočky BBC, těžko něco dodávat.

OHLUŠUJÍCÍ ŠOSTAKOVIČ

Druhé vystoupení BBC Philharmonic (20. 9.) otevřela hudba Bedřicha Smetany. Sevřená a dramatická symfonická báseň Richard III. nakonec vyzněla z celého programu nejlépe. Slavnému Violoncellovému koncertu Edvarda Elgara v podání Paula Watkinse chyběl jednolitý tah. Dirigent v orchestrálním partu hodně zdůrazňoval sóla, violoncellista ale neměl dostatečně výrazný tón. Závěrečnou Pátou symfonii Dmitrije Šostakoviče hráli od prvního taktu až do konce jak o život. V celém provedení pak ale chyběla jakékoliv kontrastní pasáž, ztišení, postupné gradace a další prvky zralejších interpretací. Přes maximální nasazení tak působilo provedení trochu jednotvárně. Originální přídavky i mladický zápal ale potvrdil celkově velmi dobrý dojem z hostování orchestru BBC.

Česká hudba očima cizincůOBJEVNÝ NOVÁK ADAMA SKOUMALA

Zvukomalebná předehra Bouře Zdeňka Fibicha dobře uvedla Bamberské symfoniky pod taktovkou mladého Angličana Jonathana Notta (24. 9.). Spolu s vynikajícím Adamem Skoumalem znovuobjevili Novákův Klavírní koncert e moll . Ten se místy podobá koncertům slavných romantiků, zejména Rachmaninovovi, nabízí ale řadu osobitých nápadů. Vzhledem k tomu, že základem orchestru byli členové pražského německého divadla, kteří byli po válce vyhnáni z Československa, spekulovalo se, jestli v něm nezůstalo něco ze specificky českého zvuku. Je pravda, že pro českou hudbu měl větší cit než orchestr Monte Carlo nebo běžné německé orchestry. Ale i tady vítězil v pomalých větách wagnerovská estetika a mystický německý romantismus. Zvuk byl o něco tvrdší, ale Dvořákova Osmá vyzněla skvěle, měla výraz, oduševnělost a velmi pěknou sytou barvu. Našim orchestrům se chvílemi podobala nedostatkem disciplíny, ale i tak to byl nejlepší Dvořák, kterého jsme mohli na Pražském podzimu slyšet.

VZOROVÝ JANÁČEK

Druhý večer (25. 9.) Bamberských symfoniků otevřel Smetanův Valdštýnův tábor . Po něm houslistka Julia Fischer a violoncellista Alban Gerhardt provedli Dvojkoncert Johannesa Brahmse. Sólisté nepatřili k nejvýraznějším a někdy byla mnohem větší radost poslouchat zvukově bohatý a propracovaný orchestrální part pod taktovkou Jonathana Notta . Úplně naopak, než když hrál 15. 9. Brahmsův Houslový koncert výborný Vadim Gluzman a Česká filharmonie , působila jen jako jednotvárná zvuková kulisa. Vzorové provedení Janáčkovy Symfonietty , s důrazem na některé modernistické prvky, vyznělo v pomalé větě až moc chladně ale jinak skvěle. Originální a strhující byl i přídavek od György Ligetiho.

ÚCTYHODNÉ NASTUDOVÁNÍ MÁLO ZNÁMÉHO FOERSTERA

Na koncertě s českým programem si Berlínští symfonikové (26. 9.) dali záležet. Dramaturgicky sice moc nerozumím tomu, proč se mezi písňovými cykly musela hrát Polonéza z Rusalky a předehra Karneval , ale ruská sopranistka Natalia Kovalova zpívala Novákovy Melancholické písně a Dvořákovy Cikánské melodie jedinečným způsobem. Druhá polovina vyzněla neméně zajímavě díky zařazení málo hraného Cyrana z Bergeracu J. B. Foerstera. (Skladba místy připomíná Dona Quijota Richarda Strausse.) Úroveň nastudování dirigenta Liora Shambadala je třeba ocenit, i když pojetí bylo místy straussovské až moc. Bylo příliš postavené na efektním zvuku velkého orchestru, zatímco k Foersterovi se hodí víc jemnosti a niternosti. Ale bohatá pozdněromantická partitura a zároveň autorský výklad cyranovského tématu nakonec patřila k nejzajímavějším momentům celého festivalu.

U BRAHMSE DOCHÁZEL DECH

Když další den hráli Berlínští symfonikové německé autory, jako kdyby to najednou byl jiný, horší orchestr. Předehra Nevěsta mesinská Roberta Schumanna je patetická skladba pro velký orchestr, což je asi všechno, co se o ní dá říct. Isabelle Faust je skvělá mladá houslistka, která určitě ještě překvapí, zejména když bude hrát něco jiného. Spolu s violistou Lubomírem Malým , který opravdu jen sekundoval, účinkovala ve Dvojkoncertu Maxe Brucha. Na rozdíl od proslulého houslového koncertu je tato skladba jednotvárná a vcelku právem zapomenutá. Ale ani Brahmsova Druhá symfonie koncert nezachránila – provedení bez jakékoli invence držely nad vodou smyčce. Zato dechy, zejména žestě, měly velké problémy se souhrou a intonací. Že je pro ně tato symfonie pekelně těžká, je sice polehčující okolnost, ale to mají vědět oni, ne posluchači. Charakteristické byly přídavky, jeden Slovanský a dva Uherské tance : byly po oba večery stejné, jen na tom druhém o něco hůř zahrané.

ZÁVĚREČNÝ KONCERT

Bezmála po třech týdnech končil festival (1. 10.) v Rudolfinu koncertem Moskevské filharmonie a Jurije Simonova . Z osoby třiašedesátiletého dirigenta občas dýchly zašlé časy a jeho gesta místy svou popisnou názorností směřovala k tanečním pózám, ale patří to k jeho stylu. Zvuk tělesa byl navíc – nezávisle na tom – v konečném výsledku až příliš jednostrunný. Orchestr se ukázal jako prakticky schopný, ale přece jen nemající všechny atributy, které patří k absolutní špičce. Smetanův Macbeth a čarodějnice v instrumentaci Otakara Jeremiáše neprezentoval Smetanu, ale spíše Jeremiáše. Dvořákův Violoncellový koncert h moll , který nesmí

jako snad až jakési kultovní dílo v žádném ročníku Pražského podzimu na závěr chybět, interpretoval letos cellista David Geringas . Ani on plně nedostál své pověsti, budované z určité části péčí o současnou hudbu: Dvořáka hrál nevyrovnaně, místy neurčitě, bez jednoznačného osobitého vkladu. Koncert vrcholil desítkou Slovanských tanců , vybraných a seřazených dirigentem podle kritérií kontrastu i návaznosti. Šly po sobě následovně: 1., 2., 5., 6., 8., 13., 16., 9., 10., 15. Proti výběru nelze nic namítat, snad jen, že mohl být i kratší, když koncert o hodně přesáhl obvyklou dobu. Až jeden z přídavků pak potvrdil, že se při interpretaci ruské hudby cítí orchestr výrazově přece jen lépe. Třebaže shodou okolností poslední večer tedy nebyl jednoznačně hvězdný, nelze nicméně letošnímu festivalu nepřiznat některé kvality; potvrzují jeho rok od roku vzrůstající váhu.

Sdílet článek: