24.9.2010 | Autor: Ivan Žáček | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Koncert České filharmonie s bývalým šéfem Zdeňkem Mácalem a americkým pianistou Garrickem Ohlssonem, nabídl 30. 5. skladby Gustava Mahlera, Bohuslava Martinů a Milana Slavického. Velký zážitek hned v úvodu přinesla Slavického kompozice Porta coeli z roku 1992. Její počáteční tristanovsky zatěžkané rozběhy jako by upomínaly k nějakému obtížně se rodícímu rozhodnutí. Konečné projasnění a nalezení řádu, jehož je dosaženo po straussovsky nervních peripetiích dechových nástrojů ve středním dílu, je velmi působivé. Ještě před přestávkou zazněly Inkantace, 4. klavírní koncert Martinů, provedené s velkým interpretačním nadhledem, ale i jistou odtažitostí, která charakterizuje Ohlssonův v podstatě neoklasicistní přístup k tvorbě i poválečného Martinů, jak jsme jej dosud mohli poznat z jeho pražských vystoupení. Exaltovanému patosu 2. věty se tak dostalo střízlivějšího zarámování, spíše byly akcentovány neklamně americké bluesové intonace. Docela působivé řešení.
Po přestávce zazněl kolos Mahlerovy 5. symfonie. Česká filharmonie má Mahlerovy symfonie pod Mácalovou taktovkou dobře zažité, takže dokáže odvést velmi dobrý výkon i v současné rozhádané době, která určitě umělecké koncentraci nesvědčí. Byl to výkon hodný tradičního, leč v posledních letech mnohými zpochybňovaného, postavení prvého českého symfonického orchestru. Zdá se tedy, že po dvaceti letech stávkování ubývá spíše než reálné zvukové kvality souboru jeho světového renomé a přibývá naopak nevábné pověsti nevyzpytatelného, neukočírovatelného tělesa. Té zato kvapem. Pokud jde o Mácalovo vlastní pojetí, je takové, na jaké jsme u něho zvyklí. Efektní, nepříliš hluboké, akcentující spíše bombastické vrcholy a rezignující na minuciózně propracovaný detail. Připusťme, že u Mahlerovy Páté právě toto může být docela životaschopné pojetí. Mácal se nezatěžuje specificky mahlerovskou filosofií, je slyšitelně nepoznamenán tím, že autor chce v každé symfonii “vyřešit kosmos“. Toto přimknutí k ryze české, méně konfliktní tradici neumannovsko-ančerlovské filharmonikům ostatně jen svědčí. Souběžně v Rudolfinu probíhající koncert Pierra Bouleze mi však připomněl, že existují ještě jiná pojetí, univerzálnější ve své výpovědi, důsledněji sledující linii všelidsky platného duchovního obsahu, neustále zpochybňovaného a plného dramatických zvratů, v případě Páté i velmi pesimistických propadů a vydávající se se stejnou naivitou na tytéž nezbadatelné cesty lidského ducha jako sám autor.

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/08