15.2.2009 | Autor: Wanda Dobrovská | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Soubor Konvergence připravil na 12. červen do kostela sv. Vavřince v Praze svůj druhý letošní koncert – s komorními díly Shiori Usui, Tomáše Pálky, Ondřeje Štochla, Kaiji Saariaho a Pavola Paprčky Rinowského. Příjemným překvapením se ukázala být posluchačka HAMU Shiori Usui se svou skladbou Liya-pyuwa pro klavír a smyčcové kvarteto – strukturálně velmi kompaktní kompozicí, postavenou na stylově čisté práci se zvukem. Takto důsledně uplatňovanou metodou se dílo v čase své realizace – a tedy existence – stává svébytným „světem“, sledovatelným a sledování hodným a důvěryhodným. V Epilogu pro altovou flétnu, violu a violoncello nabídl Ondřej Štochl – spiritus agens souboru – hudbu v podstatě stejně tektonicky důslednou, ale od zvuku blíže k tradičně chápané hudbě, a tedy i ve výrazu a sdělení jinou. Osobně mne nejvíc zaujala skladba Pavola Paprčky Rinowského – Anima/animus pro komorní soubor – hudba velmi živá, která dokázala udržet pozornost a zabavit. Soubor sdružuje skladatele a interprety a na úroveň provedení velmi dbá. Jeho koncert neměl jen informativní rozměr, nýbrž byl i příjemnou kulturní událostí.
16. června měl svůj další koncert Komorní orchestr Berg. Orchestr má za sebou v tomto roce už tři koncerty, každý proběhl na jiném místě (březnový v České národní bance, dubnový v Muzeu Kampa, květnový v holešovické La Fabrice). Červnový byl plánován jako „open air concert“ – na nádvoří Lichtenštejnského paláce (HAMU) v Praze – ale protože pršelo, konal se v Sále Martinů. Koncert nesl název „Helvetské nokturno“ – orchestr tentokrát nehrál pod taktovkou svého šéfdirigenta Petera Vrábela, nýbrž měl hrát pod vedením švýcarského dirigenta Johannesa Schlaefliho, který ale den před koncertem onemocněl, a zastoupila ho jeho asistentka Olivera Barac. (Škoda, na Schlaefliho jsem se těšila, působí u nás od 90. let pravidelně a přitom vcelku nenápadně – podílí se na mezinárodních dirigentských kurzech Evropské hudební akademie v Teplicích a pohostinsky vystupuje s různými regionálními českými orchestry.) Všechny skladby, které měl KO Berg na programu, se nějak dotýkaly švýcarských reálií. Dvě byly přímo od švýcarských autorů – Olivera Waespiho (nar. 1971) a Othmara Schoecka (1886 – 1857), Siegfriedovu idylu napsal ve Švýcarsku Richard Wagner a Letní pastorale bylo od Arthura Honeggera, který měl švýcarské rodiče a ve střední části této skladby použil ohlasovou „švýcarskou“ idiomatiku. Olivera Barac řídila orchestr citlivým, pozorným gestem. Zřejmě hlavně díky dramaturgii byl koncert trochu těžkopádný, nejzajímavější byla skladba Olivera Waespiho „Nachtferne“ – (opět) zejména pro důslednou a cílevědomou práci se zvukem, respektive s barvou. Je to typ hudby, která – znějíc – potřebuje vždycky trochu čas, aby se svět skladby mohl rozvinout a navázat kontakty. Vnímavý skladatel to ví nebo tuší – a hudbě potřebný čas poskytne a nebojí se dát si materiálová – i metodologická – omezení.
V červnu nabídlo dva koncerty také sdružení early reflections. První z nich (18. 6.) v Divadle Inspirace nazvaný „kabaret Bertolda Brechta“ vyústil v kultivovaný zábavný večer. Na programu byly písně a komorní skladbičky Kurta Weilla, Hannse Eislera a Sylvy Smejkalové, s hudebníky se na pódiu střídal ještě skvělý herec a zpěvák Martin Sochor a spisovatelka Radka Denemarková, která – za doprovodu Sochorova pantomimického komentáře – předčítala životopisné kapitolky o Bertoldu Brechtovi. Večer měl spád, jako všestranná interpretka se projevila i sopranistka Kristýna Valoušková, která se v improvizovaném závěru nechala strhnout akční atmosférou a rozvinula i své komediální schopnosti. Svůj druhý červnový koncert (26. 6.) nazvali early reflections „romantismus versus dodekafonie“ a v Muzeu Antonína Dvořáka nabídli hudbu Arnolda Schönberga, Gustava Mahlera a Antona Weberna.
V červnu se roztrhl se soudobou hudbou pytel, takže jen v Praze ke všem zmíněným akcím přibyl ještě koncert Ateliéru 90 (23. června) a v Kroměříži proběhl ve dnech 21. – 29. června každoročně konaný festival současného umění „s duchovním zaměřením“ Forfest. K jeho dramaturgickým vrcholům letos patřily autorské koncerty Jaroslava Šťastného a Michala Rataje, provedení Svatojiřské mše od francouzského skladatele řecko-gruzínského původu Nicolase Zurabišviliho (narozen 1936) a dva koncerty rumunského souboru Archaeus. Jedinečným přístupem a mimořádným interpretačním uměním povýšili koncerty na výjimečné události pěvci Petr Matuszek a Markéta Dvořáková (v rotundě Květné zahrady, 28. 6.) a Milan Paĺa v cca sedmdesátiminutové symfonii pro sólové housle Ecce homo od Františka Emmerta (v chrámu sv. Jana Křtitele, 29. 6.). Ve skutečnosti bylo na Forfestu ovšem akcí mnohem více – cca pětadvacet koncertů, několik poslechových pořadů (letos věnovaných elektroakustické hudbě) a besed s hosty festivalu. Řada z nich pokulhávala v koncepci – například audiovizuálně pojednané koncerty řeckých hostů nebo tuzemského smyčcového Dua Eco, anebo svým charakterem připomínala spíše konvenční sezonní koncerty nežli festivalové události. Výtvarná složka festivalu se letos omezila na výstavu rumunského malíře Iosifa Haidu v Galerii Artuš a na scénickou akci na Konzervatoři Evangelické akademie, při které všestranný Andreas Kröper hrál na flétnu a recitoval (německy s českými titulky) a choreografka Flavia Devonas tančíc, malovala. Večer měl silný náboj, daný přesahy významů mezi hudbou, slovem, pohybem, různě pojednaným prostorem (plochy, barvy), a samozřejmě také okamžitou energetickou investicí účinkujících.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/08