6.4.2003 | Autor: Eva Vítová | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Napjatě očekávaný koncert argentinského tenoristy José Cury (31. 1., doprovázel Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK) naplnil očekávání i nejnáročnějších posluchačů. Již dlouho nebyla Smetanova síň Obecního domu zaplněná do posledního místečka tak nadšenými návštěvníky jako tentokrát a skvělý pěvec je oslnil hned vstupem: árii Manrica z Verdiho Trubadúra nenuceně zpíval, vcházeje do sálu vstupem pro diváky. Došel k pódiu, dozpíval a mile pozdravil "Dobrý večer!" V tomto duchu se pak odehrával celý koncert, jemuž nekonvenční chování velké hvězdy nic neubíralo na slavnostnosti a výjimečnosti. Poutavě sestavený program promíchal nejslavnější árie s předehrami a intermezzy, z nichž čtyři tenorista - dirigent sám řídil. Uprostřed večera zazpíval čtyři latinskoamerické písně (v nich připomněl i své kytarové umění), jimiž přiblížil svůj původ a domovinu.

Podání José Cury bylo natolik impozantní, že ať se z jeho úst rozeznělo cokoli, nadchlo a v potlesku směřovalo k ovacím. Bezesporu největšího nadšení došly árie obecně známé jako Směj se, paňáco z Leoncavallových Komediantů, Mile svítily hvězdy z Pucciniho Toscy či vrcholový zážitek v árii Kalafa Nessun dorma! z Pucciniho Turandot. Na Curově přednesu byla nejúžasnější samozřejmost, s níž zpíval cokoli, ať už to bylo pěvecky těžké či ne. Pěvec nepokrytě a neustále dával najevo, že zpívá bez nejmenší námahy, a tudíž může u nejvypjatějších árií sedět - na židli pod pódiem či na dirigentském stupínku. Jeho koncertní projev nepostrádal jevištní procítění, aniž působil sebeméně chtěně, ba naopak - lehký ležér, který stahoval jeho výsostný umělecký projev na zem, působil přirozeně a nenuceně.

José Cura vešel do sálu jako na show a aniž svému vystoupení ubral svým chováním sebemenší vážnosti, pokračoval tak celý večer. Se stejnou nonšalancí přistupoval k dirigování, kde - opět jako při jeho zpěvu - gesto svědčilo o samozřejmé zažitosti nejen dirigování samotného, ale také o jasné představě dirigovaného kusu. Cura nepřekročil mez, na jejíž hranici se úmyslně pohyboval. Dal večeru nejen skvělý pěvecký výkon, jaký jsme v Praze desetiletí neslyšeli, ale také živý důkaz toho, čemu svět dnes tolik tleská - umění crossoveru. Byl to příkladný a hluboký zážitek.

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/03