Herbert Blomstedt , šestaosmdesátiletý švédský dirigent, je ve svém věku v tak dobré kondici, že to samo o sobě budí uznání. Nejen že lehkým krokem přichází na pódium a na všechny se usmívá, ale i jeho dirigentská gesta zůstávají přesná a čitelná. Pamatuje všechny velké kolegy druhé poloviny 20. století a velmi živě o nich vypráví, a pokud má mluvit o skladbách samotných, je znát erudice, jasný názor i moudrý nadhled. Je dobře, že se k České filharmonii pravidelně vrací a provádí s ní klasický symfonický repertoár, vedle Dvořáka i Beethovena a Brucknera. Na trojici koncertů od 16. do 18. října dirigoval v první polovině Beethovenovu Osmou a po pauze Sedmou symfonii – a jeho přístup měl mnoho ctností staré školy. Předně to, že si samoúčelně nehrál s detaily a držel u každé věty jednu velkou linii, nedělal efektní zrychlení a zpomalení, celkově nepřepaloval tempa a vše mu zůstávalo v klasickém řádu. Sám jsem slyšel koncert páteční, podle dílčích ohlasů možná nejlepší ze všech tří – jak co do preciznosti, tak co do nasazení hráčů. Jeho provedení se po mém soudu soustředilo na detailní práci s rytmem, což u taneční Sedmé a sofistikované Osmé není málo – právě tím totiž působilo provedení tak transparentně a čitelně, ve všech hlasech a nástrojových skupinách. Na druhou stranu, právě u rytmu do určité míry zůstalo. Blomstedtovo pojetí, a to platí i o jeho předchozích kreacích, zůstává hodně věcné a svým způsobem tvrdé. Jeho provedení tak vyznívá mladistvě, ale třeba ve slavné pomalé větě Sedmé symfonie nijak mysticky. Naopak Osmá by místy unesla i víc vtipu a odlehčenosti – a i víc elegance a dynamických nuancí. Připomeňme, že kreace jeho kolegy a vrstevníka Bernarda Haitinka jsou o třídu jemnější a jakoby duchovnější, jenže Haitink pro nás už asi zůstane bohužel jen nedostupnou legendou. Ale pokud jde o koncert 18. října v Rudolfinu, v posluchači rozhodně zůstal dojem, že jsme slyšeli velkého klasického Beethovena.
