Jako Prolog sezony provedla Berlínská filharmonie s dirigentem Simonem Rattlem 25. 8. Devátou symfonii Gustava Mahlera na jednom programu s novinkou Magnuse Lindberga. Koncert byl jakousi generálkou na provedení v Salcburku a v Lucernu, opakuje se během sezony i v abonentní řadě a lze na něj dát všechna doporučení. Sir Simon Rattle jako by pokračoval v té „berlínské“ tradici, která vidí v Mahlerovi předchůdce hudby 20. století a méně pozdního „vídeňského“ romantika. Nebojí se prudkých kontrastů, hodně zemitého pojetí ländleru v druhé větě a závratně vystupňovaného tempa ve větě třetí, na kterou bez pauzy navázal závěrečné Adagio. V něm pak byly slyšet violy i v nejtišší zvukové poloze, a po mystickém pětiminutovém pianissimu na závěr následovala dobře půlminuta ticha a pak teprve ovace. Radek Baborák se brilantně zhostil všech technicky obtížných sólových pasáží a v zákulisí dodal, že pro hornu tato Mahlerova symfonie nepatří mezi nejtěžší, a vůbec že prý raději hraje, než počítá pauzy. V pianissimech měl zvuk kvality komorního souboru, včetně souhry lesního rohu s flétnou, ale ani v bouřlivých fortissimech se posluchač ve struktuře neztrácel a necítil se zahlcen zvukem. Málo platné, výlet do Berlína vždycky nabídne dotek s velkým hudebním světem. Tím spíše, že o den později 26. 8. koncertoval v témže sále Berlínské filharmonie West-Eastern Divan Orchestra s Danielem Barenboimem. Orchestr mladých hudebníků ze zemí Blízkého východu přijel ve větší pohodě než vloni, kdy kvůli válce Izraele proti Libanonu část hudebníků z této země nemohla dorazit. Nicméně velkolepá atmosféra se opakovala a rozhodně nebyla jenom nějakou politickou manifestací. Barenboim pozoruhodně umělecky zraje a i v případě neefektní Mozartovy Koncertantní symfonie pro dechové nástroje dostal z orchestru vzácnou jemnost i muzikálnost. S mládežnickým orchestrem, který měl své první letní soustředění v roce 1999, podniká každoroční letní soustředění s navazujícím turné: vystoupil letos také v Salcburku a blýsknul se i precizním
nastudováním Schönbergových Variací pro orchestr op. 31 . Vrcholem pak byla podle očekávání Čajkovského Patetická v citově bohatém provedení, které přináší stále něco nového a žádná repetice nezní dvakrát úplně stejně. Chvílemi se sice zdálo, že dirigentova koncepce míří ještě trochu dál než momentální dispozice všech hráčů – i tak to ale bylo strhující provedení, přerušené jen krátkým potleskem několika nedočkavců po třetí větě. V orchestru bylo možné zahlédnout vedle Izraelců, Egypťanů, Palestinců, Syřanů či Palestinců i pár hráčů Berlínské filharmonie, kteří „si chtěli užít atmosféru“. Letos to byl poslední koncert a ovace vstoje spontánně vydržely po celou dobu, kdy se Barenboim rozloučil s každým hráčem podáním ruky a s každou hráčkou srdečným polibkem. Je ale pravda, že i v národnostně promíchaném Berlíně přišlo především znalé evropské publikum a že tento vzácný příklad multikulturní komunikace je možný díky síle evropského hudebního jazyka. I tento moment stojí za zamyšlení.
