29.12.2003 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Jiří Bělohlávek byl na mimořádném koncertu České filharmonie (22. 9.) suverénním vládcem orchestru. Především jejich provedení Třetí symfonie Bohuslava Martinů bylo jedním slovem jedinečné - jasné ve všech konturách, strukturálně pevné, rytmicky přesné, barevně vynalézavé. Napínavé už bylo sledovat proměňující se neklid a těkání, jak se pochmurné tóny prolínají s naléhavými významovými akcenty nebo s okamžiky martinůovského slunečního klidu (výborné sólo koncertního mistra Miroslava Vilímce).
Hlavní pozornost na sebe právem upoutal houslista Pavel Šporcl, jenž dostal u České filharmonie druhou významnou šanci a opět ji dobře zúročil. Po Dvořákově koncertu provedl tentokrát Čajkovského Houslový koncert D dur. Houslista odvedl nadstandardní výkon, kterému není co zásadního vytknout. Krkolomné pasáže zahrál brilantně, housle mu patřičně zpívaly, i když se mi zdálo, jako by nástroj hrál nadoraz svých možností (zvláště na struně G). Není pochyb o tom, že až muzikantsky dospěje, bude moci konkurovat i zahraniční špičce. Zatím jsem však ještě neměl ústa otevřená úžasem a nemrazilo mě v zádech, jako když jsem slyšel tento koncert v podání Davida Oistracha nebo Anne-Sophie Mutter. Pro Pavla Šporcla byl však tento večer rozhodně úspěchem.

Psáno pro: časopis Harmonie 2003/11