20.3.2010 | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Opětovný návrat Jiřího Bělohlávka k České filharmonii přinesl (15. 10.) pěkný program, sestavený ne zcela typicky ze čtyř skladeb a stejně netypicky exponující hned v úvodu Druhou symfonii od Bohuslava Martinů. V daném nastudování nicméně dílo posloužilo na této pozici v programu dobře. Partituře se totiž dostalo výrazně lyrického akcentu, zdůraznění jejího měkkého a neagresivního ducha. Závažnost symfonické koncepce se dostala do příjemné rovnováhy s neoklasickou pohodovostí.
Následující Foersterův 1. houslový koncert, který se u nás dosud téměř nehrál, uvedl Jiří Bělohlávek s Ivanem Ženatým velmi záslužně. Jde o překvapivě pěknou hudbu, která by tak snad už konečně mohla přijít v běžném provozu na milost... Oba interpreti, kteří dva Foersterovy houslové koncerty vydali i na CD, skladbu chápou jako rovnocennou s mnoha jinými; nepředkládají raritu, ale hodnotný pozdně romantický koncert, plný přiměřené invence a místy i vděčné melodiky a slušné virtuozity. Postavit se takto za takřka neznámé dílo, to je zejména v případě Ženatého velký umělecký čin.
V Adagiu, fragmentu Mahlerovy 10. symfonie, se po přestávce společnému muzicírování dařilo jen ze tří čtvrtin, filharmonici ze sebe nevydali maximum, ozvaly se nepřesnosti a intenzita výrazu nebyla strhující. Bylo to o to zřetelnější, oč víc pak hráči ožili při poslední skladbě večera, Straussově básni Enšpíglova šibalství. S odstupem bylo jasné, že teprve zde se hrálo skutečně naplno, teprve tady skutečně o něco šlo. Atraktivní instrumentace, epičnost i brilance celého aparátu s řadou sól slavily právem úspěch.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/12