27.01. | Autor: Petr Veber | sekce: klasická hudba jazz - kritiky Koncertní setkání Magdaleny Kožené a českého barokního orchestru Collegium 1704 na jevišti Národního divadla se uskutečnilo (19. 10.) nedlouho po druhém letošním pražském recitálu Cecilie Bartoli, a tak nebylo dost dobře možné vydržet bez srovnávání. Tím spíš, že se česká mezzosopranistka vrátila k baroknímu repertoáru. Temperament obou pěvkyň i způsob užívání technického vybavení jsou ovšem rozdílné a nemá tedy smysl snažit se o protikladné hodnocení. Není ani třeba porovnávat počet árií během jednoho večera, u Italky téměř dvojnásobný. Bartoli zpívá eruptivně, v girlandách, celým tělem a celou duší, vášnivě a extrovertně. Kožená vždy působila jemněji, poetičtěji, její zdobení melodií je nenápadnější a dramatický výraz charakteristicky zbarveného hlasu sice naléhavý, ale chvějivými emocemi proteplený a intimnější. Byla to i nyní ona – perfektní, neokázalá, milá, opravdová a uvěřitelná. Avšak k tomu tentokrát jakoby až příliš zdrženlivá – a tam už srovnávat lze, s ní samou z jiných setkání. Zpívala árie z Händelovy opery Ariodante a z oratorií Joshua, Theodora a Herkules, od Vivaldiho to byly árie z oper Griselda a Farnace, k tomu tři přídavky, včetně známé melodie z Rinalda. K dojmu, který by byl jednoznačně strhující, se publikum nedopracovalo. Nedosáhl k němu, přes všechno pěkné muzicírování, ani hostující dirigent Andrea Marcon, v tomto případě před českým souborem překvapivě také působící zbytečně střízlivě. O důvodech vyznění večera, matnějšího, než se čekalo, se lze jen dohadovat.

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/12