4.6.2005 | Autor: Dina Šnejdarová


PRAHA
Baletní soubory se čas od času pokoušejí přiblížit publiku umění, jemuž se oddali, a nechávají nahlédnout do jeho tajů. Pro publikum jsou podobné projekty příjemným zpestřením, možností něco se dozvědět a více se baletu přiblížit. U nás něco podobného už řadu let provozuje Pavel Šmok, nyní se k němu - ovšem jinak a z jiného úhlu - přidal i soubor pražského Národního divadla v představení Baletománie (Stavovské divadlo Praha, 2. premiéra 26. 2.) .

Jde o chronologický průřez slavných a evolučně zásadních tanečních scén barokem počínaje, současností konče, přičemž jsou propojeny vstupy tří postav: Velkého šéfa (Martin Zbrožek), jeho pravé ruky Marcelky (Marcela Černačová) a Adeptem (Petr Zuska, jinak skutečný "velký" šéf baletu). Zastavme se nejprve u této složky, která měla za úkol celé představení vtipně oživovat a zároveň leccos dovysvětlovat (pro cizince s překladem do angličtiny na obvyklém "operním" místě). Tuto úlohu naplnily postavy jen částečně. Postupem času byly jejich vstupy méně a méně potřebné, ke konci jako by dění spíš zdržovaly. Místy byly dialogy skutečně vtipné, ovšem někdy tak předvídatelné, že se při tom člověku vybavovaly scénky ze školních besídek. Zbrožek byl v pozici interpreta textu jako by svázán, jeho tvořivost a schopnost vytvořit například trapnou trapnost zde neměla příliš šanci se projevit. Na druhou stranu lze chápat, že tvůrci textu chtěli oslovit co nejširší publikum, hledali způsob, jak toho dosáhnout, a experimentovali...
V Baletománii šlo ale především o tanec a zde je naopak třeba autorům složit poklonu. Už barokní Tanec Apollóna, který kdysi na Lullyho hudbu tančil Ludvík XIV. a který pečlivě zrekonstruovala Helena Kazárová, byl skvostný. Výkon Igora Žukova byl excelentní, skvěle se vyrovnal se složitou koordinací těla a nezvyklou komunikací pohybů s hudbou. Z dalších ukázek jmenujme alespoň Giselle, Korzára (virtuózní výkon Nikoly Márové, Viktora Konvalinky a Michala Štípy), Labutí jezero (s vtipným Zuskovým choreografickým vstupem) a Umírající labuť (opět skvělá Márová). Moderní současnost (škoda, že se nedostalo více na 20. století, alespoň Marthu Graham) zastoupily tři pohledy na 1. část Janáčkova cyklu V mlhách. Návrat do neznámé země (Zuzana Susová, Alexander Katsapov) Jiřího Kyliána vystřídal Zuskův duet V mlhách, kde hledání sama sebe předvedly originálními pohyby Klára Kutilová a Klára Jelínková. Tanečník a choreograf Jan Kodet se v premiéře představil Duelem (V. Konvalinka, Tomáš Rychteský), v němž originálním způsobem zasadil hudbu do nových souvislostí a pracoval s ní především jako s prostředkem. Závěrečný Zuskův Mariin sen, tedy sen slavné tanečnice 1. poloviny 19. století Marie Taglioni, vycházející ze života této umělkyně, sklidil největší ohlas. Prolínala se tu Mariina (Natálie Benyovszká) psychická labilita, její místy sexuálně zabarvené snění (do půl těla nazí tanečníci s baletními sukýnkami), sebeironie i vtipná parodie.

Psáno pro: časopis Harmonie 2005/04