Autorský večer Michala Nejtka

Michal Nejtek se mezi skladateli své generace profiluje ve výraznou tvůrčí osobnost. Po nedávném (a přes všechny autorskoprávní problémy úspěšném) nastudování jeho operní jednoaktovky Dementia praecox v divadle Inspirace dostal Nejtek příležitot prezentovat na autorském večeru reprezentativní průřez svou dosavadní instrumentální tvorbou. Program byl navíc obohacen o premiéru čerstvé novinky. Pěti kompozic se ujal soubor Agon Orchestra s dirigentem Petrem Kofroněm a v pečlivém nastudování je provedl 27. května v divadle Archa.

Nejtkova hudba se vyznačuje zvláštním poměrem mezi intelektuální niterností (nechce se mi to označovat jako subjektivnost, protože mi to připadá jako příliš banální výrok) a intuitivní živelnou muzikalitou, která jeho skladby činí – k tomu všemu čím chce být a čím někdy dokonce i je soudobá tak zvaná vážná hudba – také v dobrém slova smyslu atraktivní, podmanivé. Řečená spontánní muzikálnost roste z podhoubí rocku – ale, zdá se mi, že jaksi jinak, než je tomu v mnoha jiných případech zdařilé či jenom kýžené promiskuity obou hudebních oblastí. U Nejtka – snad právě pro ten druhý, intelektuální, meditativní a psychologizující pól jeho osobnosti, probíhá něco, co bych si (alespoň předběžně) troufl označit jako ustavičné čtení genetického kódu rocku (to je věc, kterou komerční nebo komercializovaný rock neumí, neboť toho nemá zapotřebí). To zvláštní prolínání prvků rockových „těch druhých“ je vlastně permanentní, tu nenápadné tu zjevné. Jedno druhé obohacuje, jedno druhé ozvláštňuje, jedno je na prospěch druhého a obojí vzájemně na prospěch výsledného účinku díla. Jsou skladby, kde se tento vztah manifestuje více směrem k prezentaci rockové složky: Sextet – úvodní číslo recenzovaného programu, je rockem hodně poznamenán ale právě jen do té míry, aby byla prostřednictvím rockových prvků náležitě prezentována autorská představa svébytného komorního díla na náležité strukturní, výrazové i zvukové úrovni. Sestup na hlubinu ticha představuje druhý pól naznačeného dualismu Nejtkova vyjadřovacího stylu – rockové prvky jsou zde záměrně ztlumeny ve prospěch tiché, statické meditace, poznamenané možná Feldmanem, možná někým jiným, ale dozajista především potřebou dialogu s tichem, kterou asi každý skladatel čas od času má. Nejtkova skladba se svou trpělivě vystavěnou diminuendovou křivkou oslovuje ticho zpočátku polohlasně a nakonec jen šeptem – a na celé ploše je to vlastně tiché dobrodružství, zvláště pro toho, kdo dokáže s hudbou po dobu jejího znění úplně splynout. Postižen roky vypěstovanou nemocí z povolání – naučeným analytickým vnímáním – těm šťastlivcům občas závidím. A ten rock je tu také – náležitě tichounký a zkázněný, jako by jen z pozadí dodával potřebné minimum energetických impulsů dlouze vydechujícím plochám tiché a postupně tichnoucí hudby. Ballo nella notte pro klarinet, barytonsaxofon a komorní orchestr je opět jiný případ – jde o kompozici s netradičně pojednaným koncertantním principem, v němž se autor intelektuál vrací k prapůvodnímu významu concerta jako dialogu a praktický hudebník ke zdroji, jímž lze dialog modelovat i manifestovat dostatečně nápadně, plasticky a tudíž účinně: významnou roli zde hraje rytmus – jednak ten „patternový“ odečtený opět z rocku, a jednak onen pestře a složitě uspořádaný, nesoucí melodické souzvukové i témbrové prvky celkového výrazu. Řečený koncertantní dialog zde vlastně vedou všichni se všemi a dvojice sólistů (hráli technicky i výrazově bezvadně Jiří Mráz a Kateřina Stupková ) do toho zdánlivého quodlibetu vstupují jako organizující, rekapitulující, eventuálně i polemizující subjekt bez zjevných snah o okázalé „virtuózní“ vyniknutí za každou cenu. Ne nepodobně utvářená je i Music for 18 strings , v níž elektrofonická kytara také „koncertantně“ oponuje trojici standardních smyčcových nástrojů. Povaha kolektivního dialogu s nadřazeným sólem nemůže nepřipomenout například Webernův op. 24 – i když výchozí hudební materiál je u Nejtka pochopitelně jiný. Jedno je ale jisté – i pro tuto skladatelskou generaci je Webern stále aktuální, ať už si to dotyční uvědomují nebo ne. Premiéra večera – Distress sonata pro soubor a videoprojekci – je pokusem ani ne tak o vzájemné propojení, jako spíše o paralelní, synchronizované rozvíjení dvou autonomních vyjadřovacích pásem – hudby a obrazu. Obě vrstvy díla na mne působily poněkud heteronomně: obrazová vrstva je strukturně jednodušší a ve způsobu vyjádření až nápadně přímočará. Jakýsi tragikomický příběh o „trýzni tvoření a paradoxech jeho následků“ je komentován klasickými katedrovými citáty z Adorna, jejichž pravdivost je právě tak nadčasová, jako odstrašující. Hudba si (alespoň na první poslech) počíná zcela nezávisle, autonomně, tentokrát na jednolitě působící panoramatické ploše vnitřně organizované naopak velmi složitě, náznakově, tajenkově – zkrátka, ne-li zcela, pak téměř opačným postupem než obraz. Jak dalece je tento postup výhodný pro obě strany si po jednom poslechu (respektive dvou: po nadšeném potlesku P. Kofroň s orchestrem Agon bez rozpaků uvedli hned první reprízu díla) netroufám soudit. Můj první dojem mi říká, že videovrstva na sebe v tomto díle sice zcela přirozeně, ale možná příliš strhává vnímatelovu pozornost na úkor daleko rafinovaněji strukturované vrstvy hudební. V Distress sonatě zkrátka není dialog ani koncertantní princip nýbrž montáž dvou ne zcela sourodých bloků, kterým jakoby se nechtělo vzájemně komunikovat. Cesty komunikace jsou však složité: možná že další provedení (významné bude na Varšavské jeseni) odhalí společnou řeč.

Sdílet článek: