Lahodné kantilény, pěvecká virtuozita, nepřepínané vnější efekty, zdrženlivé city, sympatická neokázalost a k tomu dvojitá série vysokých c – to byl pražský debut tenoristy Lawrence Brownleeho , který (18. 6.) zpíval v Obecním domě za doprovodu orchestru Janáčkovy opery Brno a dirigenta Thomase Rösnera . Zazněly árie z Rossiniho, Belliniho a Donizettiho oper Lazebník sevillský , Popelka , Zelmira , Nápoj lásky , Puritáni , Don Pasquale a Dcera pluku a mezi přídavky rovněž z Mozartova Dona Giovanniho . Čtyřicetiletý Afroameričan začínal kdysi v kostelních sborech zpěvem gospelů a studovat zpěv šel později než jiní, několik let již však patří ke skutečným hvězdám – a právem, jak se ukázalo. Má lehký, zdravý, pohyblivý a nijak velký hlas a v italském belcantu se nemusí obávat žádných technických úskalí. Zdá se, že ještě dlouho zůstane u tohoto repertoáru, že se jeho hlas téměř vůbec nebude vyvíjet směrem k dramatičtějším výrazovým polohám a z toho vyplývajícím úkolům. Nebo rozhodně ne rychle. Díky těmto danostem, a jistě díky školení a píli, může jeho zpěv být tak bohatý na koloratury, běhy a další efektní detaily, jaké jsou pro většinu pěvců v podobné kvalitě naprosto nedosažitelné. Běžné lyrické role budou naopak spíše možným výletem… Vražednou tenorovou árii z Dcery pluku, v níž zazní hned devět „vysokých c“, zazpíval Brownlee bez slyšitelné nebo viditelné námahy, jakoby nic. Jsou to samozřejmě jiná „vysoká c“ než dlouhá, fanfarónsky jasná, silná a otevřená od Pavarottiho. Brownleeho projev je v tomto srovnání mnohem subtilnější a k jeho objemu a barvě zvuku není potřeba v absolutním srovnání tolik síly. Nic to však nemění na skutečnosti, že zopakovat legendární árii ještě jednou jako přídavek, což se stalo, je podobně fanfarónský, marnotratný husarský kousek…
