První, co mne napadlo, když jsem usedla 17. 5. do středu předposlední řady nového sálu Pražské konzervatoře, bylo, že Amadinda má svou koncertní realitu „vymakanou“, že to, čeho budeme svědky, s největší pravděpodobností nebude žádná rutina (také nebyla) a že to nebude ani efektní show z podstaty, k čemuž zavedené soubory bohužel dost často po desetiletích své hvězdné dráhy sklouznou. Koncert měl proporční dramaturgii (rys, ke kterému soubory bicích nástrojů – jsou-li kreativní – tíhnou podstatou materiálu, s nímž zacházejí) – od etna k etnu, takže jakoby z bezčasí do bezčasí a mezitím zastavení u vlastních kořenů, vlastní hudby a vlastní identity.
Zahájili klasickou skladbou svého bytí, podle níž se i jmenují – Amadinda , což je xylofon používaný jedním ugandským kmenem, a umělecký vedoucí souboru Zoltán Rácz neopomněl upozornit na to, že je to téměř na den přesně (s rozdílem jednoho dne), co tuto skladbu na tento nástroj zahráli poprvé – a to byl také začátek existence souboru (1984). Závěrečná Otea , tradiční taneční hudba z Tahiti, byla dech beroucí rytmickou smrští na hraně únosnosti pro koncertní sál – jak akusticky, tak i mentálně: doslova se drala někam pod širé nebe a sedět spořádaně v řadách bez možnosti nechat se strhnout i k nějakým fyzickým nebo hlasovým projevům bylo vpravdě zkouškou civilizovanosti (člověk ovšem pochopí hlubší význam potlesku – jako fyzického odreagování).
V tomto rámci pak na koncertě zazněly skladby Johna Cage, Auréla Holló, Györgye Ligetiho a Stevea Reicha, vše znamenáno estetikou, jejímž duchem byla Amadinda křtěna a zůstává mu věrná – aniž by ovšem ustrnula. Hollóova skladba Gamelan-bound / beFORe John2 je součástí volné řady vlastních kompozic členů souboru. Soudíc z této – celkem jich mají zatím devět – je to přirozená expanze souboru za využitím zvuku a rytmu přes stávající, a většinou samozřejmě převzatý repertoár, nikoliv však za cenu opuštění dobrých zvyků a ověřených zkušeností. Součástí instrumentaria jsou i vlastní organologické kreace, v této skladbě například hrál Zoltán Váczi na cosi jako impozantní rourofon. Z Cageova odkazu uvedla Amadinda klasiku – Third Construction , skladbu z roku 1941, promyšleně strukturovanou a pro identitu souboru úhelnou, ostatně i název zmíněné řady beFORe John odkazuje nejspíš k Johnu Cageovi.
Hudba Steva Reicha má v portfoliu Amadindy roli stejně významnou, v případě Mallet Quartetu šlo ovšem o nové dílo, připsané souboru k 25. výročí jeho trvání (2009), v němž se skladatel dokonce vrátil k práci s úspornějším materiálem, díky níž se svého času zařadil mezi novátory hudebního minimalismu, a pro mnohé posluchače je dodnes přitažlivější jeho hudba z dob, kdy experimentoval s fázovými posuny a polyrytmickou heterofonií.
Amadinda nejsou „jen“ interpreti, je to fenomén a skladby, které vznikají pro ně, by neexistovaly, kdyby neexistovala Amadinda. Jestliže Steve Reich vytěžil svou skladbu pro dva vibrafony a dvě marimby před dvěma roky z priorit, které ho zajímaly před pětadvaceti lety, je vlastně on interpretem Amadindy. Podobně i Ligeti ve skladbě Síppal, dobbal, nadihegedüvel / S píšťalami, bubny a skřipkami uchopil Amadindu jako otevřený prostor k propojení svých tektonických běsů, (ironického) výrazového nadhledu a tajené lásky k maďarským reáliím (myslím, že musel být nesmírně rád, že skvělá Amadinda jsou Maďaři – a v té hudbě je určitě rozměr, který komunikuje jen mezi nimi a jím). Skladbu psal pro Amadindu a mezzosopranistku Katalin Károlyi , která vystoupila i na pražskojarním koncertě (před dvěma roky s toutéž kompozicí také na ostravských dnech nové hudby) – a je to hudba vpravdě „na tělo“. Soubor ji ostatně považuje za vrchol své dosavadní cesty. S pražským publikem se Amadinda rozloučila ještě jednou skladbou Steva Reicha – jako přídavek nabídla „minimalový evergreen“, jak skladbu nazval Zoltán Rácz, Hudbu pro dřívka.
