Napřažená zbraň, několik kroků kupředu – ale chrabrý Čech nabíhá přímo na meč, který drží v ruce Japonec, radní města Tokorozawa! – Ne, to není scéna z bláznivého snu nebo z futuristického komiksu. Tím Čechem je Michal Pavel Vojta , tenorista Slezského divadla Opava, první Smetanův Dalibor na území Japonska, a ctihodný místní zastupitel je jedním ze členů pěveckého sboru, kteří se v rolích zbrojnošů na scéně moderního divadelního sálu podílejí na inscenaci klasické romantické české opery.
Je neděle 25. října 2009. V Tokorozawě, městě v tokijské aglomeraci, je podvečer, v Česku o osm hodin méně. Hrdinskou smrtí odbojného rytíře končí tříhodinové představení, které nenápadně, avšak jednoznačně vstupuje do dějin. Na sedm či osm set diváků bylo svědky prvního japonského uvedení opery, která má velký dramatický náboj a nádhernou hudbu, která se však ještě stále zatím v zahraničí objevuje vzácně.
„Je to ohromný zážitek. Dalibor je role, kterou mám strašně rád,“ svěřuje se v zákulisí po příznivě přijatém představení Michal Pavel Vojta. Přál si tuhle roli zpívat od začátku své kariéry či možná vlastně už od doby, kdy se začal učit zpěvu. Dlouhou dobu ale nevěřil, že by někdy byl schopen ji skutečně zvládnout. „Můj hlas se nejdříve jevil jako hodně lyrický… Ale díky Bohu jsem se k Daliborovi nakonec dostal – a díky Bohu jsem dostal příležitost zpívat ho dokonce jako první Čech v Japonsku,“ usmívá se.
Připomíná se uvedení Dalibora Gustavem Mahlerem na konci 19. století ve Vídni nebo hostování pražského Národního divadla v roce 1964 v Edinburghu, možná ještě několik málo dalších pokusů. Prozatím jediné japonské uvedení také není průlomem, z hlediska stodvacetimilionové populace ostrovního císařství jde dokonce jen o kapičku v moři – ale lepší taková kapka, než nic, podotýká správně Jan Snítil , dirigent inscenace. „Vidím chybu u českých reprodukčních umělců, že se bojí udělat něco kvalitního a ne tak zaběhaného. Propagovat dnes Janáčka není žádné hrdinství, propagovat Smetanu je těžší. Bylo by dobré, kdyby náš příklad ukázal, že s Daliborem lze mít úspěch. Třeba to dá odvahu i dalším souborům prosazovat operního Smetanu v cizině,“ říká.
Podobně uvažuje i Michal Pavel Vojta. „Orchestrálně je v Daliborovi hodně slyšet německá muzika a je to muzika nádherná, tak proč by neměla mít úspěch ve světě? Šanci, aby se jí dostalo větší pozornosti, tu by tahle opera rozhodně měla mít. Budeme ji muset začít šířit – a musíme doufat, že se to podaří,“ prohlašuje. Jak dodává, v divadlech po světě už je zcela běžné titulkovací zařízení, takže i Dalibor by mohl být přijatelnější, když se bude zpívat v originále a nebude se – možná problematicky – převádět do jiné řeči.
Manželka Jana Snítila, pianistka Masako Nakajima, je Japonka. Poznali se před mnoha lety, když studovala v Praze u klavíristy Jana Panenky. Byla to ona se svým mužem, kdo inicioval českou premiéru opery Júzuru, kterou napsal japonský skladatel Ikuma Dan; Jan Snítil ji dirigoval ve Slezském divadle na podzim roku 2007 a o pár měsíců později s ní byli v Praze. V Opavě se Júzuru hrála s velkým úspěchem, sopranistka Katarina Jorda Kramolišová a tenorista Vojta se vypjali k velkým výkonům i tím, že zvládli japonštinu originálu. A byla to rovněž Snítilova žena, kdo navrhl, aby se Slezské divadlo pokusilo naopak přivézt do Japonska klasiku své země… Že los padl na Smetanu, není překvapivé. „Smetany si nesmírně vážím. Mezi světovými skladateli ho považuji za jednu z nejvýraznějších osobností. Není tak doceněn, jak by si zasloužil – a co je smutné, je tomu tak zejména u nás,“ připomíná Jan Snítil.
V Opavě, kde již řadu let působí, nastudoval Dalibora v roce 2006. „Když Češi poslouchají Mou vlast, ani si často neuvědomí, jak úžasné je to dílo. Stejně tak Dalibor. Smetana ho psal, jak si myslel, že by měla vypadat moderní opera, šel za svými estetickými ideály… Jeho hudba vyžaduje interpreta, který za dílem stojí a rozumí mu. Teprve v dobré interpretaci je Dalibor posluchačsky srozumitelný,“ soudí a pokračuje s poukazem na svého otce, houslistu Václava Snítila: „Moje žena přišla k české hudbě zvenčí a její pohled je pro mě v mnohém inspirující. Ale už můj tatínek si k české hudbě vypěstoval niterný, v dobrém slova smyslu vlastenecký vztah. S postupujícím věkem čím dál tím víc chápu především jeho vztah ke Smetanovi.“
Za česko-japonskými opavskými aktivitami jsou čtyři roky usilovné práce. Když dostala myšlenka, uvést při zájezdu v Japonsku Smetanova Dalibora, pevné kontury, ukázalo se, že jediné reálné však bude nekomerční řešení. „O uvedení Dalibora v Japonsku usiloval už dirigent Zdeněk Košler, který zde byl častým hostem, ale od těch dob se o to už nikdo nepokusil. Zjistili jsme, že by dnes takový projekt žádná komerční agentura nevzala – byl by to pro ni příliš riskantní podnik, prodávat v Japonsku zcela neznámou operu… Jsou tu jistě znalci české hudby, kteří znají i Dalibora obdivuhodně dobře, ale ti by nezaplnili celý divadelní sál,“ vypráví dirigent Snítil a s úctou vzpomíná na více než tři desítky Košlerových cest do této vzdálené země i na jeho pražskou nahrávku Smetanova Dalibora ze samého závěru života.
Pořadatelé turné, japonská nezisková organizace, v níž působí Snítilova žena, získali nakonec podporu českého ministerstva kultury, japonského ministerstva zahraničí i města Opavy a zájezd dokázali s mimořádným osobním nasazením a za pomoci dobrovolníků a sponzorů uskutečnit. Dalibora se podařilo uvést jednou, operu Júzuru od 24. října do 2. listopadu zahráli postupně ve městech Cukuba, Niiagata, Nagaoka a Nagoja a k tomu ještě v Tokiu přidali galakoncert opavských sólistů s melodiemi z Dalibora a se scénami ze Smetanových oper Tajemství a Prodaná nevěsta i s áriemi ze známých děl světového repertoáru. „Považuji to za událost významnou jak pro českou, tak pro japonskou kulturu a cítím velké potěšení, že mně bylo umožněno být jedním ze spolutvůrců projektu,“ říká Jan Snítil bezprostředně po odpoledním představení Dalibora.
O Japonsku by ze svých letmých, ale většinou opakovaných dojmů mohl vyprávět a už vyprávěl leckterý český hudebník. V žádné jiné asijské zemi nebyli Češi tolikrát, o žádné jiné zemi světa se nemluví tak často v souvislosti s oblibou české hudby. Jejím tradičním velkým odbytištěm, odbytištěm nahrávek – a ještě víc a zejména odbytištěm českého interpretačního umění – je ostrovní císařství už několik desetiletí. Například Česká filharmonie se vydala do Tokia na dvoutýdenní jedenadvacáté turné jen o pár týdnů později po opavském divadle, a to rovných padesát let po svém prvním japonském zájezdu. Dvořákova Novosvětská, ostatně jedna z nejhranějších symfonií v celosvětovém měřítku, tam zní víc než často a Smetanova Vltava ještě častěji – její melodii v podobě písně díky školní hudební výchově zná snad každé dítě. Do Japonska jezdilo Smetanovo kvarteto a po něm desítky dalších komorních souborů, mnohé orchestry, Bambini di Praga, Kühňata, Boni pueri a další sbory… Z českých oper zatím do Japonska proniklo jen několik málo děl – Rusalka, Prodaná nevěsta a Její pastorkyňa, vedle nich v podání našich souborů mimo jiné Mozartova Figarova svatba, Kouzelná flétna a Don Giovanni, Bizetova Carmen, Straussův Netopýr a Pucciniho Tosca. Státní opera Praha tam nyní byla současně s opavskými – ale v jiných městech a komerčně. S Verdiho Aidou. Plakáty v Tokorozawě oznamují, že nedlouho po Slezském divadle zde hostuje orchestr Mariinského divadla s Valerijem Gergijevem. Do Japonska tak přijíždějí desítky zahraničních orchestrů a souborů ročně. Už po léta jde o poslední zemí, která si ještě může dovolit zvát světové operní soubory.
Tokorozawa je jedno z mnoha a mnoha nepříliš velkých a nepříliš známých měst. K modernímu divadlu evropského charakteru, vedle něhož stojí obdobně koncipovaná koncertní síň s další tisícovkou míst, vede městský bulvár zastíněný starými stromy. Městskou zeleň tu a tam tvoří deset metrů vysoké bambusové porosty. Je neděle odpoledne, v blízkém parku jsou stovky Japonců na pouti či přehlídce dobrovolnických aktivit, nakupují, jedí, obhlížejí stánky, děti sledují kouzelnický program a dospělí zkoušejí v maketě místnosti na speciálně upraveném kamionu, co je čeká, až přijde zemětřesení o určité síle podle stupňů Richterovy škály. Divadelní vchod se přesto ve stejnou dobu zaplňuje. Lidé si prohlížejí a pročítají v předsálí panely přibližující Opavu jako kulturní metropoli regionu. A uvnitř vrcholí poslední zkouška. Režisér Josef Novák má téměř nadlidský úkol sladit definitivně a v poslední chvíli dění na scéně. S japonskými sboristy pracoval už v létě, nyní má ovšem k dispozici také orchestr a sólisty – vedle tenoristy Vojty je to rusky hovořící sopranistka Tereza Slupská , která poprvé zpívá Miladu, dále několik sólových opor opavského souboru a s nimi také barytonista Andrij Škurhan , dobře česky hovořící čtyřicátník.
„Konečně přichází poznání, že historie hudby stojí nejen na velkých fundamentech, ale že jsou velké skvosty i v zemích, které byly ve stínu pantheonu klasické italské, německé a ruské opery. Česká hudba v potřebě být propagována není osamocena. Vidím to za posledních patnáct let při účinkování i v dílech polských a ukrajinských, nebo i skandinávských. Světu se postupně odkrývají další díla slovanské hudby – nádherné, velice české opery, náměty všelidských problémů a vztahů, historických konfliktů, dosud neznámá hloubka a bohatství. Svět chce naslouchat v originále Smetanovi, Dvořákovi, také Moniuszkovi, Lysenkovi…,“ rozvíjí Škurhan úvahu o tom, že Dalibor má velkou šanci. „Moc mě těší, že se na tom můžu svým výkonem podílet. Česká hudba je na prvním místě. Je krásná, velice citová,“ říká. A nevadí mu, že hraje českého krále, když není Čech? „Historickému Vladislavovi také nevadilo, že byl Polákem a trochu Litevcem. Jeho původ je mi blízký, protože jsem Ukrajinec s polskými kořeny. Cítím se v této roli dobře. Vladislav je považován za jednoho z nejlepších českých králů. Zapsal se do dějin rozvahou a moudrostí. U Smetany je to složitá postava, pro barytonistu zajímavá.“
Josef Novák aranžuje poslední drobnosti i předpokládanou podobu děkovačky. Pro amatérské zpěváky jde o první scénické vystoupení. Během představení se však nic mimořádného neděje, vše vychází, jak má, děj je zřetelný, náznaková scénografie dostačující, hudba emotivní. A nad jevištěm se skví titulky. Stejně jako čeština u opery Júzuru předtím v Opavě, i zde je japonština dílem Snítilovy dcery. Vyrůstala v Japonsku. K Smetanovi má ale stejně vřelý vztah jako on, jako dědeček i její matka. Propadla divadlu, opeře… Mluví stejně dobře česky jako japonsky a libreto Dalibora přeložila už dříve do japonštiny jen tak pro sebe.
„Vím, že japonské publikum neoplývá přehnanými ovacemi, ale jak jsem slyšel ohlas ze sálu, myslím, že Dalibor zapůsobil,“ říká Jan Snítil chvíli poté, co rozdal poslední autogramy. Už je tma, umělce čeká stokilometrová cesta zpět do Cukuby, v příštích dnech další cestování, nové výkony a v závěru po posledním představení Júzuru hned noční cesta rovnou na letiště, nejméně patnáct hodin v letadlech a ještě noční přejezd z Prahy do Opavy. Bez idealismu by to nešlo.
