8.7.2011 | Autor: Jana Hošková | sekce: klasická hudba jazz - články
Autorský večer Petra Zusky
Dramaturgický plán pražského Národního divadla pro sezonu 2010 – 2011 sliboval baletní večer slavných amerických choreografů 20. století. Nenadálé rozsáhlé škrty v rozpočtu změnily umělecké plány a přiměly uměleckého šéfa baletu Národního divadla Petra Zusku, aby pro podzimní premiéru (11. a 12. listopadu 2010) připravil náhradní program. Volba padla na jeho choreografie, které uvedl již dříve v cizině na objednávku zahraničních partnerů anebo které vznikly pro hostování našich sólistů na světových Gala.
Pořad nazvaný Svěcení jara představil pět Zuskových opusů. Úvod tvoří Mahlerova symfonie D dur, vytvořená pro Český den na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji. Po ní následují tři dueta: Déja Vu (Adéla Pollertová, Alexandre Katsapov), Lyrická (Zuzana Susová, Petr Zuska) a Empty title (Nikola Márová, Michal Štípa). Závěr patří Stravinského Svěcení jara v choreografické koncepci, nastudované začátkem minulého roku se souborem West Australian Ballet pro představení v amfiteátru australského města Perth. Rozpočtové „faux pas“ se tak změnilo ve výhodu pro české diváky. Balanchinovy a Robbinsovy choreografie se totiž uvádějí různě po světě a jsou k vidění na četných DVD, ale Zuskovy choreografie, kterými reprezentuje český balet v dalekém zahraničí, dosud k vidění nebyly. Na domácí scénu nesporně patří.
Třebaže se pořad jmenuje po posledním opusu Svěcení jara, nejhlubší zážitek zanechává choreografická vizualizace Mahlerovy 1 . symfonie D dur. Petr Zuska v ní uplatnil tvarosloví klasického a neoklasického tance a rozšířil tak svůj rukopis o nové pohybové kvality ve vertikálním prostoru. Jeho choreografie působí souzvukem ukázněných linií, fixovaných v čase v souladu se strukturou hudební partitury. Zářivá bílo-modrá kombinace scény a kostýmů lahodí oku a dotváří soulad pohybu a hudby. Estetický účin inscenace je nezapomenutelný.
Interpretační umění baletních sólistů a celého souboru se v tomto pořadu představuje na vysoké profesionální úrovni. Sugestivně působí rovněž scénické řešení Jana Duška ve Svěcení jara. Po celý večer však nehraje orchestr. Zarputilá zatvrzelost, s níž balet pražského Národního divadla tančí své umělecké kreace na symfonickou hudbu s reprodukovanou nahrávkou před zakrytým orchestřištěm, je značně zpozdilá. Reprodukovaná hudba možná vyhovuje úsporným opatřením (v programu se už ani neuvádí, kdo a kdy hudbu nahrál) anebo také členům baletního souboru, neboť tempa nahrávek jsou neměnitelná. Jenže bez „live hudby“ přestávají být baletní umělci „live“ a emocionální okouzlení živým múzickým uměním se nedostavuje.

Baletní klenoty z Ameriky
Co si nemohl dovolit balet pražského Národního divadla, to v téže době (13. listopadu 2010) realizoval Wiener Staatsballett ve Vídeňské opeře. Balety slavných amerických choreografů uvedl jako svou první premiéru nový umělecký šéf Vídeňského státního baletu Manuel Legris, bývalá hvězda Baletu Pařížské opery. Pod názvem Klenoty Nového světa prezentoval čtyři choreografie, které vzdávají hold Ameriky „ruským kořenům“ klasického tance a jeho sepjetí s hudbou, její atmosférou a strukturou. Večer je koncipován jako „Transatlantický baletní dialog“ a klade otázku, jak současní evropští choreografové dokáží přijmout a rozvinout odkaz, který nyní Amerika vrací zpět do Evropy.
Dva tituly z třicátých let 20. století jsou dílem zakladatele amerického baletu George Balanchina (vlastním jménem Georgij Melitonovič Balančivadze, absolvent Carské baletní školy v Petrohradu roku 1921). Thema a variace na hudbu Petra Iljiče Čajkovského vznikly v roce 1947 pro American Ballet Theatre a jeho primabalerínu Alicii Alonso. Po zpřístupnění originálů Petipových partitur v Divadelní knihovně Harvardské univerzity vyšlo najevo, že evokují zářivost choreografického textu Petipova baletu Spící krasavice. V repertoáru renomovaných baletních skupin představují vrchol interpretační dokonalosti baletních umělců a jejich schopnosti nejen vytančit struktury hudební formy, ale zejména vyjádřit proměnlivý hudební obsah. Rubíny z roku 1967 na Capriccio pro klavír a orchestr Igora Stravinského (třetí část z Balanchinových Jewels – Klenotů) reprezentují broadwayský styl Balanchinovy baletní klasiky, formované v souladu s americkým synkopickým rytmem.
Známí choreografové americké avantgardy Twyla Tharpová a William Forsythe se v pořadu představují jako pokračovatelé odkazu ruské klasiky rozvinuté do nesyžetové baletní formy. Variace na Haydnovo téma Johanese Brahmse B dur op. 56a v pojetí Twyly Tharpové dokládají její dokonalou znalost klasického baletního tvarosloví a cit pro pohybové vyjádření emocionálního obsahu hudby. William Forsythe ve známé kreaci The Vertiginous Thrill of Exactitude na 4. větu Symfonie C dur Franze Schuberta přináší další americký pohled na možnosti klasického tance. Jeho podstata spočívá v muzikálnosti. Balet, oproštěný od dekorací a barvitých kostýmů, hovoří tancem a hudbou. Hudební složka není jen doprovodem, ale integrální součástí. Orchestr Vídeňské státní opery, mezi jehož členy působí Vídeňští filharmonici, si toho je vědom. Hudební zážitek z tohoto baletního představení je mimořádný. Na večer ve Vídeňské státní opeře se vztahuje známé rčení George Balanchina: „Komu se nelíbí balet, ten může zavřít oči a poslouchat hudbu.“

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/02