24.01. | Autor: Miloslav Pospíšil | sekce: klasická hudba jazz - články
Dne 1. srpna 2011 zemřela česká pěvkyně Milada Šubrtová, jedna z největších legend naší opery. Národní divadlo ztratilo svou vynikající, nezapomenutelnou pěvkyni a české pěvecké umění jednu z největších interpretačních operních i koncertních osobností. Její umění zůstalo zachováno na některých vynikajících nahrávkách, jež korunuje její nezapomenutelná Dvořákova Rusalka. Podstatnou vlastností jejího tvůrčího umění byla totiž schopnost vdechnout svým jevištním postavám i koncertním výkonům pečeť originálního, výsostně osobitého podání a vtisknout jim nezaměnitelné rysy své vlastní tvořivé osobnosti. V této souvislosti nutno připomenout její vzácný, aktivně tvořivý umělecký typ, vkládající všechny umělecké prostředky do zobrazované jevištní postavy a poznamenávající ji něčím bytostně originálním, osobitě neopakovatelným, co výsledný dojem zcela reálně prostupuje rysy, jež na vytvořenou postavu, či part přenášejí přímo esprit, dech i tep srdce interpretky. Tímto interpretem v nejtvořivějším slova smyslu byla Milada Šubrtová, jejíž mnohé kreace vykazovaly zajímavější a umělecky osobitější kvality nežli mnohé jiné. Navíc v mnoha jejích výkonech figurovalo cosi, co se vzpírá racionální analýze, bylo slovy nepostižitelné, poněvadž to při výkonech vyvěralo přímo z hlubin nitra umělkyně a uchvacovalo posluchače nezapomenutelným způsobem. Přitom byl fascinující sám hlas této pěvkyně, jímavý, oduševnělý i průzračně jiskřivý soprán nezapomenutelné barvy, mimořádného rozsahu a pružnosti, nadaný ovšem velkou niterností a zrcadlící zvláště přesvědčivě citová hnutí, vnitřní dramatismus i niterné bohatství vytvářených postav. Zvláštním způsobem jímavý podtón, plný roztoužení i jakési teskné citovosti, přibližoval výkony této pěvkyně jakoby přímo srdcím jejích posluchačů, z nichž mnozí v ní spatřovali celoživotně jednu z největších pěveckých osobností našeho hudebního jeviště. Bylo štěstím, že ve vzácném souladu se v případě paní Šubrtové spojovaly všechny předpoklady k velké pěvecké a operní dráze: hlas absolutně nezaměnitelného témbru, půvabný a jímavý zjev, technicky dokonalý, vysoce muzikální a dramaticky cítěný projev, podporovaný plastickou, setrvale cizelovanou, maximální srozumitelností zpívaného slova i neafektovaným a oduševnělým hereckým podáním.
Prošla výborným pěveckým školením u tenoristy Zdeňka Knittla, kterému kdysi předzpívala, tehdy ovšem bez jakýchkoliv ambicí k profesionální dráze. Na divadlo vůbec původně nemyslila, ráda kreslila (a to i zdařilé portréty) a chtěla se stát učitelkou. Když si v 19 letech zazpívala v operetě, poslechla svého výborného učitele a obrátila se ke zpěvu zcela. Šťastnou náhodou dostala nabídku z Velké opery 5. května, kam ji angažovali, a to hned pro několik oborů najednou. Zpívala tu Mařenku, Ludiši, Siebela, Musettu, Čo-Čo-San a pak i celou trojroli v Hoffmannových povídkách – Olympii, Giuliettu i Antonii, vedle nich i Gildu a Violetu. V roce 1948 přešla pěvkyně do souboru Národního divadla, kde na sebe upozornila zdařilým přechodem k těžšímu hlasovému oboru, jak posléze dokázala i její slavná Taťána z Čajkovského Eugena Oněgina. Ale obor dramatické koloratury hleděla stále pěstovat, třebaže jí v roce 1953 byla přidělena oborově tak protilehlá úloha, jakou byla Krasava ve Smetanově Libuši, vnitřně dramatičtější než Libuše sama, žádající doslova vše. Paní Šubrtová ji zpívala mnohokrát vedle nezapomenutelné Libuše Marie Podvalové a budiž řečeno, že jí dala vše, co mohla, a stala se její nepřekonatelnou interpretkou. Pak přišla Rusalka. Ne snad, že by ji pěvkyně nezpívala už předtím, ale tehdy došlo k prvé tvůrčí spolupráci se Zdeňkem Chalabalou. Rusalka Milady Šubrtové nastudovaná pod jeho vedením platí od těch dob za pojem a stala se výkonem plným lyrického roztoužení, vášnivě teskné lásky i tragického smutku, vystižených tak fascinujícím způsobem, že snad ani nemůže být překonána a zůstává dalším generacím vzorem na dlouho do budoucna. A byla to tato role, která příznačně – vedle Taťány z Čajkovského Oněgina – vykazuje největší počet vystoupení paní Šubrtové na operním jevišti. Zpívala ji nejméně 240x, což samo o sobě je výkon fascinující, mimořádný a ojedinělý. Ze všech představitelek Rusalky, které jsme viděli a zažili v Národním divadle i mimo ně, disponovala paní Šubrtová zcela bezkonkurenční, nejen tehdy, ale stále, ideální představitelskou formou, nádherou hlasu i úchvatným přednesovým ztvárněním slavné role. Proto je královským darem národní hudební veřejnosti i kompletní nahrávka opery, kterou v roce 1961 uskutečnil ve studiu Supraphonu Zdeněk Chalabala s pěvci Národního divadla, mezi nimiž tvoří výkon paní Šubrtové v hlavní roli absolutní vrchol krásy a uměleckého podání. Třebaže mohlo mít Národní divadlo v pěvkyni skutečně vzácný typ dramatické koloraturky, která stejně virtuózně podávala Donu Annu v Mozartově Donu Giovannim jako Ludmilu v Glinkově Ruslanu, obě nastudované opět pod vedením Chalabalovým, či Verdiho Violetu Valéry v Traviatě, začalo ji vedení opery obsazovat do různých oborů, stylů i žánrů, v nichž bylo možno využít mimořádné tvárnosti umělkyně i její neobyčejné muzikality se schopností přizpůsobivosti často diametrálně odlišným operním slohům a stylům. Tak mohla vyzrát k typu univerzální pěvkyně, jíž nezůstalo uzavřeno téměř žádné významné dílo operního repertoáru. Pěvecké výkony paní Šubrtové byly obdivovány nejen pro mimořádný hlas a ryze pěvecké kvality, silný emocionální prožitek, který syntetizoval typ bel canta s uměním výrazové pěvecké exprese, ale i pro vyzrálé a z psychologických kontextů postav vystavěné herecké ztvárnění jejích jevištních postav.
Vedle Rusalky stojí dlouhá řada dalších stěžejních rolí, z nichž nahrávky zachytily vedle několika kompletů i řadu dílčích záznamů. Kvintesencí pěvecké nádhery a dokonalosti budiž zde uvedena alespoň nahrávka árie Charpentierovy Louisy, která patří k mimořádným gramofonovým bestsellerům a obstojí v nejvyšší konkurenci světového kontextu. Ani Marii Callas, ani Montserrat Caballé se nepodařilo nazpívat tuto přetěžkou árii s tak odzbrojující přesvědčivostí a pěveckou krásou jako naší Miladě Šubrtové. Z dlouhé galerie velkých rolí připomeňme Abigail v Nabuccovi, královnu Alžbětu v Donu Carlosu, Sieglindu ve Valkýře, Paminu v Kouzelné flétně, Lady Macbeth v Macbethu, Constanci v Únosu ze serailu, Fiordiligi z Così fan tutte, velkolepou Violettu Valéry, jímavou Mimi z Bohémy, tragickou Pucciniho Toscu a Madame Butterfly, Turandot, Santuzzu ze Sedláka kavalíra, Markétku z Fausta, Elsu z Lohengrina, Agátu z Čarostřelce, Lízu z Pikové dámy, nezapomenutelnou a nejlepší českou Taťánu z Eugena Oněgina, titulní úlohu Pauerovy Zuzany Vojířové, Miladu ze Smetanova Dalibora, Fibichovu Šárku, Smetanovu Vendulku a zejména Smetanovu Libuši, kterou po velké Marii Podvalové uměla vytvořit jako jediná z jejích následovnic zcela osobitě a přitom velmi působivě stejně jako Janáčkovu Emilii Marty ve Věci Makropulos. Třebaže vzdor lákavým a četným zahraničním nabídkám zůstala paní Šubrtová Národnímu divadlu věrná 44 let, mohlo její umění ocenit i publikum světových divadel a koncertních síní. Milada Šubrtová rozdávala své umění štědře všude, kde vystoupila: v dalekém Novosibirsku zpívala Taťánu a ještě po letech s dojetím vzpomínala na toto představení, kde její výkon uchvátil přítomné publikum tak, že vděčná a dojatá objetí nebrala po představení doslova konce. Byla i žádanou osobností koncertních pódií a provedla řady nejobtížnějších koncertních a oratorních děl doma i v zahraničí. Ale i prosté písni uměla dodat pečeť velkého uměleckého ztvárnění a smyslu pro vokální styl, jak nás o tom přesvědčuje i jímavá Rybova vánoční pastorela Rozmilý slavíčku, o níž londýnský list The Gramophone napsal, že „zdravý a naprosto přirozený způsob, jímž Šubrtová tuto pastorelu zpívá, by měl býti návodem, jak by se mělo efektivně, přirozeně a dokonale vyučovat zpěvu“. Velikou láskou umělkyně byla i klasická opereta, k níž se dostala zejména v rozhlasovém studiu: její nahrávky Veselé vdovy, Země úsměvů, Cikánského barona, Orfea v podsvětí, Madame Favart, Cikánské lásky, Ptáčníka Paganiniho, Krásné Heleny, Netopýra a řady dalších jsou vzorovými ukázkami, jak k interpretaci tohoto neméně obtížného žánru přistupovat.
Byli jsme šťastni, že jsme mohli mnohé z výkonů paní Šubrtové vidět a spoluprožít, poněvadž patřila nesporně k těm velkým osobnostem pěveckého umění, o nichž lze slovy básníkovými říci, že svým uměním obohacují náš život a že se při poslechu jejich oduševnělého a citově bohatého zpěvu stáváme lepšími. Milada Šubrtová (její urna, i urna jejího manžela, významného dirigenta Národního divadla Jana Husa Tichého, budou uloženy do hrobu rodičů na hřbitově v Chříči u Kralovic) byla pěvkyní mimořádné vokální erudice a zanechala po sobě trvalou stopu i úctyplnou vzpomínku jako skutečná a milovaná národní pěvkyně, věrná Češka a jeden z nejkrásnějších hlasů Národního divadla.

Psáno pro: časopis Harmonie 2011/10