Jak řekl Tomáš Netopil, považuje za velké štěstí, že měl volný termín právě v týdnu, kdy Berlínská filharmonie potřebovala náhradu za zesnulého Sira Charlese Mackerrase. Ale jako by ten záskok někdo nahoře velmi dobře naplánoval. Kromě Martinů Fragmentů z Julietty a původní verze Dvořákovy Sedmé tak Mackerras přivedl k prvotřídnímu světovému orchestru i českého dirigenta z nejmladší generace. Slyšel jsem druhý z trojice abonentních koncertů v pátek 1. 10. (Třetí je ke shlédnutí díky velkému projektu Digital Concert Hall na internetu přes webové stránky orchestru.) Kombinace jednoho pro orchestr zcela neznámého díla Martinů a díla známějšího, na které má ovšem orchestr díky německé tradici trochu jiný názor, byla pro průběh zkoušek výhodná. Netopil přiznal, že měl před proslulým orchestrem trému danou mnoha proslulými nahrávkami, na kterých vyrostl. Zároveň potvrdil, že Berlínští filharmonikové jsou dnes veskrze přátelským orchestrem. Výsledný dojem z Julietty byl možná méně oslnivý než v Praze, kde šlo o připravovanou událost sezony. Zato Dvořák vyzněl v plném lesku a nabídl zajímavé spojení německého smyslu pro hutnost a vedení hlasů (jak to známe od Brahmse) s bezprostřední zpěvností, kterou žádal dirigent, a orchestr mu bez zaváhání vycházel vstříc.
Slyšet takto provedený koncert z české hudby ve světě, včetně dobře vypraveného tištěného programu, je důvodem k radosti, ale i tradičnímu povzdechu. Dvořákova Sedmá zazněla na tomto berlínském koncertu v první verzi z anglické premiéry roku 1885. Sám skladatel ji pak o čtyřicet taktů zkrátil. I Netopil byl nakonec toho názoru, že udělal dobře. Jednou za čas se ale může připomenout tato původní verze, spíš je paradoxní, že se o tom člověk dozví až díky Mackerrasovi a jeho programu s Berlínskou filharmonií, která jinak hraje původní verze skladeb Schumannových či Mendelssohnových běžně. Vlastně je to ale typické a už nás to nepřekvapuje – ale je chyba, pokud tento impuls nevzejde od nás. Zatímco Martinů je svou nadací vcelku mocně podporován, Dvořák si svou slávu dost vydobyl sám. Nadace, která by fungovala díky financím z autorských práv, ve Dvořákově případě nevznikne. Muselo by se to dělat jinak. Ale už jsme si zvykli, že i „propagace“ jeho méně známých děl se dělá ve světě více a lépe, jak o tom svědčí například Dvořákovo Requiem, které naposledy v Amsterodamu nastudoval Mariss Jansons záviděníhodným způsobem. Že si stále světové orchestry mohou zvát šikovné české dirigenty, je ovšem přece jenom dobrá zpráva.
