Velký odkaz skromného kněze

Ale František Sušil nebyl pouhým sběratelem lidových písní – to byla pro něj činnost „prázdninová“ (byť se ji snažil dělat nejlépe, jak uměl). On se cítil být od mládí především povolán ke kněžství a k práci na duchovním uvědomění a obrodě národa, a to hlavně ze strany katolicismu. Introvertní, citlivý mladík, od mládí vzdělávaný hudebně (flétna, později klavír), projevoval už na nižších gymnaziálních studiích v Kroměříži vlastenecké sklony. Profesor Placidus Horn jej přivedl k zájmu o lidovou poezii a seznámil jej se snahami Johanna Gottfrieda Herdera, jehož dílo Stimmen der Völker in Liedern napomohlo formulovat a nasměrovat národně-emancipační snahy středoevropských národů. Vedle toho během vyšších gymnaziálních studií v Brně tíhl silně ke klasické filologii (u známého topografa Moravy Řehoře Volného) a ke studiu semitských jazyků. Zde také vyřešil i svou další životní orientaci ve prospěch služby církvi. Jistě ne bez vnitřních bojů, jak můžeme tušit z několika autobiografických veršů v jedné z jeho pozdějších básní:

Když mi kvetla vesna živobytu

Je třeba si uvědomit, že tak, jako bylo v plenkách a nejasnostech širší národní uvědomění, tak i úloha církve byla nahlodána – trpěla následkem působení nových osvícenských proudů a celkovým liberalismem. Sušilovou ideou byla církev jako duchovní společnost, která požívá nepopiratelného respektu a může být prostému člověku pevnou oporou a majákem v rozbouřených vlnách tehdejší doby. Sušil byl založení velmi konzervativního a dobová hesla jej nestrhávala ani v nejmenším – spíše jej o to intenzivněji obracela k hlubším, metafyzickým hodnotám a proudům. Z tohoto zásadního vnitřního postoje se pak odvíjela jeho celoživotní činnost kněžská a učitelská. A v tomto pojetí i národ a jeho tvorba mu byly fundamentem, který měl napomoci stabilizovat ducha doby.

Kněz – vlastenec

Počátkem 19. století byla situace na Moravě odlišná od Čech. Spisovná čeština byla téměř na vymření, lidová mluva v jednotlivých nářečích zůstávala podceňována a stranou zájmu. Vzdělaná společnost – kromě duchovenstva – byla téměř zcela poněmčená. Není divu, že zde v souvislostech s rozmachem národních citů vypuklo jazykové horlení – purismus, tvorba novotvarů – ve větší míře než v Čechách, kde byla přirozená návaznost jazyková v širším měřítku přece jen silnější. František Sušil do značné míry tomuto vznětu podlehl a mnohé z jeho textů – básnických (nejnámější je sbírka Růže a trní ) i překladatelských – byly vnímány jako archaické či příliš květnaté až nesrozumitelné už za jeho života. Je nutno říci, že byl plodným autorem a překladatelem, protože se ze všech sil snažil vyplnit vakuum v oblasti duchovní a umělecké literatury v češtině. Už jako mladý kněz si předsevzal zpřístupnit naší veřejnosti základní patrologickou literaturu – spisy prvních církevních otců, k nimž patří sv. Klement Římský, sv. Ignatius, sv. Polykarp, sv. Barnabáš a další. V roce 1837, kdy nastoupil profesorskou dráhu, vydal Spisy svatých otců apoštolských , které věnoval biskupovi Františku Antonínovi Gindlovi, tehdejšímu správci brněnské diecéze, který, přestože sám nebyl Čech, držel nad českými kněžími ochrannou ruku a podporoval je. Užitečnost této práce dokumentuje i skutečnost, že byla vydána ještě dvakrát – v letech 1849 a 1874.

Ihned po ustanovení profesorem (biblického studia Nového zákona) rozhodl se pro další práci: „Položil jsem sobě za úkol života, dá-li Bůh, obšírným výkladem Nového Zákona vel. duchovenstvu posloužiti, kterážto práce teprva po mnohých letech k žádanému cíli přivedena býti může.“ Jeho předpověď byla pravdivá. Teprve tři roky před smrtí, 12. srpna 1865, ohlásil svému příteli K. Vinařickému, že „je právě hotov“. Jako vykladatel (exegeta) musel znát starší i současnou literaturu k tomuto tématu, protože bádání v tomto oboru především v anglickém a německém jazykovém okruhu tehdy vzkvétalo. Lze si představit, při jeho pověstné píli a intelektuálních schopnostech, kolik práce je skryto za jeho výklady. V souvislosti s Novým zákonem, na jehož znalost kladl neobyčejný důraz, své žáky nutil, aby jej znali nazpaměť. Když mu tento postup někteří zazlívali, ohrazoval se: „Chci mít jistotu, že všichni kněží (ač každodenně v Písmě svatém čísti mají) aspoň jednou v životě celý Nový Zákon důkladně přečetli. Nebyla by to věčná hanba, kdyby mnohá stařenka evandělička v horách Písmo sv. lépe znala než velebný pán?“ – On sám v této věci byl naprosto příkladný, jak svědčí dobová vzpomínka na jeho profesorskou zkoušku: „Sušil přišel do sálu a uviděl na stole ležeti dvě tlusté knihy. I ptal se naivně komisaře, co to za knihy jsou. ťPísmo sv. řecké a latinské,Ť zněla krátká odpověď. ťA k čemu?Ť ťInu, kandidátům na citování; snad neumíte, pane, Písmo sv. nazpaměť…?Ť ťAnoŤ ťJakže?Ť komisař táže se všecek užaslý. ťČesky, latinsky a řecky umím Písmo sv. nazpaměť. Ale německy,Ť dodal Sušil nesměle, ťneŤ. Profesor udiven praví: ťTož dáme knihy pryč.Ť Kandidáti, kteří spolu se Sušilem zkoušce se podrobili, ulekli se a Sušil vida ustrnutí to prosil profesora: ťBože, vždyť já to tak nemyslil; jenom ponechejte těm pánům pomocných knih.Ť Knihy zůstaly tedy na stole a konkurs započal. Sušil byl první hotov. Práce zapečetěny a zaslány fakultě vídeňské na posouzenou. Sušilova práce uznána za výtečnou, ba za takovou, pro niž nestačí chvály… Vláda nabídla Sušilovi okamžitě místo profesorské ve Vídni s ročním platem 3000 zl. Sušil pobídkou tou celý se poděsil; myslilť snad, že bude musit opustiti drahou vlast. ťÓ Bože, já nepůjdu z milé Moravěnky; nač já potřebuji tolik peněz, já mám dosť v Brně.Ť“ (pozn. – tam dostal do začátku pětinu této částky, což znamenalo podstatně skromnější život). Tato vzpomínka svědčí mnoho o Sušilovi: o jeho šetrnosti, národní oddanosti a vynikající paměti, kterou v plné míře využil právě při sběru lidových písní.

Sušil si velmi cenil klasické literatury řecké a latinské a nesouhlasil s Komenského tvrzením, že se její pěstování pokládá za „milkování s pohany“. Podle něj tato literatura „zůstane po věky veškery vzorem, pravidlem a ředidlem slovesného písemnictví všechněch národů.“ V roce 1861 vydal své sebrané překlady – starší i novější – v Antologii z Ovidia, Katulla, Propertia a Muséa , v nichž se se vší svou důsledností snažil dokázat, že čeština je rovnoprávná v metrice veršů a zvukomalebnosti s řečtinou a latinou. Jak si lze domyslet, bylo to do jisté míry za cenu hromadění novotvarů a na úkor srozumitelnosti, avšak v té době to byl počin průkopnický. V zaujetí technikou veršování sepsal Sušil i Krátkou prosodii českou , určenou začátečníkům.

Při cestách za lidovou písní narazil František Sušil na bídný stav chrámového zpěvu na venkově – rozšířený kancionál Fryčajův byl textově nevalné kvality a melodie předávané mezi věřícími po paměti byly postupně deformovány. Sušil chtěl upravit tento stav a přispět k ujednocení a zvelebení církevního zpěvu. Český chrámový zpěv považoval za velmi důležitý, protože cítil, že tak se nejlépe a nejpříměji napomáhá náboženskému prožitku u prostého lidu. Proto vydal nejdříve roku 1846 Hymny církevní . Byl to první pokus u nás, který se pokoušel o co největší prosodickou shodu s latinskými originály, čímž ovšem opět trpěla česká stránka stylistická – možná i to byl jeden z důvodů, proč se toto dílo nerozšířilo, tak jak zamýšlel autor. Dalším krokem byla příprava kancionálu – pro věřící po bibli druhé nejdůležitější bohoslužebné příručky. Zapojil se tedy do podniku organizovaného pražskými kolegy (dr. J. Frencl, J. Krbec a další), a tak v roce 1863 mohl v Praze v Dědictví sv. Jana vyjít nový Svatojanský kancionál .

František Sušil nebyl povahou veřejný činitel a organizátor, jak by se snad mohlo zdát z výčtu aktivit, na nichž se podílel – na to byl příliš uzavřený do sebe a někdy až nesmělý. Byl však duší a přirozeně respektovanou hlavou mnoha veřejných podniků. Podporoval vznik Ústřední katolické jednoty, která vznikla roku 1848 a na jejíchž schůzích často řečnil. Přiměl svého mladšího kolegu (a pozdějšího životopisce) Matěje Procházku k vydávání Hlasu Jednoty Katolické , což byl první vážnější naučný časopis na Moravě, který mimo stránku obsahovou měl vedle politických Moravských novin (redaktor J. M. Klácel) také zásluhu na tom, že definitivně odklidil z Moravy separatistické jazykové novotaření. František Sušil stál roku 1850 u zrodu nadační organizace Dědictví sv. Cyrilla a Methoda, která si vytkla za úkol vydávat knihy nepolitické, především naučně-náboženské a podporovat a zušlechťovat moravské katolíky. Sušil se stal starostou Dědictví a zůstal jím až do své smrti v roce 1868. Podílel se zde spíše na práci koncepční a organizační a vydal v Dědictví jen jednu knihu – překlad spisu Josefa Flavia O válce židovské a vlastní životopis (1856). Dědictví bylo po dlouhou dobu jediným českým nakladatelstvím na Moravě – od roku 1857 se žádné dílo netisklo pod osm tisíc výtisků, ba dokonce většinou mezi 10 až 15 tisíci, které se rozešly mezi fary, školy a lid.

Staré lidové písně – nová poselství

Sušilovo jméno zůstane navždy spojeno se sbírkami lidových písní. Přesto, že pro něj to nebyl předmět hlavního zájmu – a nebo právě proto? – zůstalo jejich poselství pro budoucnost nejčistší ve svém záměru a nejvíce otevřené. Vždyť neexistuje žádná sbírka, která by se mohla pochlubit tím, že po více než sto letech od svého vydání se stala takřka kultovní knihou nejméně jedné generace, která s tradiční kulturou neměla mnoho společného. Máme tu na mysli početnou generaci víceméně městské mládeže rezonující s folkovými písničkáři, mezi nimiž musíme na prvním místě jmenovat Jaroslava Hutku. Ten se ke sbírce dostal shodou okolností koncem šedesátých let a zprvu nevěděl co s ní. Až postupně se v něm začalo cosi otevírat, propojovat s těmi starými texty a melodiemi, vše umocněno rozjitřenou dobou sovětské okupace, až nakonec, jak sám píše, měl pocit, „že narazil na jakousi tajemnou kulturní Atlantidu, skrytou pod blbým a vlastně nevhodným názvem: Moravské národní písně „. Co se z toho vše vyvinulo, to už si mnozí z nás dobře pamatují a fenomén Sušilovy sbírky funguje dodnes – v podstatě pronikl díky Čechomoru až do oblasti popu. Jeden ze zakládajících členů a lídrů kapely, František Černý, se vyjádřil v rozhovoru o Sušilově sbírce zcela jednoznačně: „Lze z ní čerpat donekonečna, kam zabodnete nůž, najdete hit.“

Fenomén Sušilovy sbírky ovšem není symbolizován jenom spontánní odezvou mezi generacemi na konci 20. století. Sbírka má svou historii i ctitele v dobách dřívějších – byla a zůstává jednou z biblí poválečného folklorismu, studovali ji a ctili slavní skladatelé – z nejznámějších Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Její kritické vydání v roce 1941 (editoři Bedřich Václavek a Robert Smetana zpracovali poslední Sušilovu verzi z roku 1860) bylo důležitým kulturním počinem v dobách tak těžkých pro náš národ. A právě toto vydání a jeho reprint z roku 1951 bylo předzvěstí a předpokladem spontánního hnutí v letech sedmdesátých – po těchto výtiscích se pátralo jako po valounech zlata v antikvariátech a v zaprášených rodinných knihovnách.

Jak vůbec sbírka vznikla a co v ní můžeme nalézt? Ve Smetanově-Václavkově vydání se uvádí 2256 textů a 1889 nápěvů, které jsou rozděleny do tematických kategorií – písně posvátné, dějepravné, o lásce (těch je zdaleka nejvíce), svatební, o rodině, při zaměstnání, o vojně, hospodné, žertovné, obřadné. Původní objemný písňový soubor, jehož vydání se uvádí v roce 1860, vycházel už od roku 1853 v dílčích sešitech – jednak proto, že nakladatel nechtěl vydat jeden objemný a drahý svazek, a též i proto, že Sušil v tu dobu ještě stále sbíral. Tato závěrečná sbírka pojala do sebe sbírky předchozí (1835, 1840) a doplnila mnohé chybějící údaje. Sušil zprvu například neuváděl místa původu písní. V první sbírce je též okruh sběrů omezen především na oblasti, které byly relativně blízko Sušilovu rodišti – tedy kolem Slavkova a dále na jih kolem Kyjova, Břeclavi, Hodonína. Postupně však se Sušil vydával dál a dál a v poslední sbírce nalezneme i místa slezská. Vynakládal velkou námahu při cestování zvláště do míst odloučených, musel překonávat různé obtíže při navazování kontaktů s venkovským lidem – počínaje nedůvěrou, konče podezřením z nekalých úmyslů. Různým podezřením z protistátní činnosti se nevyhnul ani ze strany úřadů, naštěstí váha kněžského povolání jej chránila. Zajímavé je, že do poslední sbírky přiřadil také několik velmi vzácných písní moravských Charvátů z okolí Mikulova. Sušil sám sice měl základní hudební vzdělání, ale nepovažoval se za odborníka. Přesto však chtěl porozumět hudební stránce moravských písní – je zachována například korespondence s německým učitelem Johannem Koppem, kde Kopp značně dopodrobna rozebírá melodiku a původ písní a diskutuje o možnosti harmonizace. Je též jisto, že Sušil si dal velkou práci, aby své sběry porovnával nejen s českými sběry Erbenovými, ale i zahraničními sbírkami publikovanými v první polovině 19. století – německými, polskými, litevskými, ruskými, srbskými. Na vývoji jeho sbírek je také vidět, jak on sám pronikal do oblasti národopisu, jak se musel vyrovnávat s metodologií – řešit otázku nářečí, otázku kategorizace písní a tak dále. Dávno před vědeckými závěry dialektologů došel k názoru, že „národní písně za dokonalý obraz podřečí sloužiti nemohou.“ Snažil se důsledně držet své zásady, aby „při textu rovně jako při nápěvích především věrnosti šetřeno, aby nic nepřimudrováno, nic proměněno, nic vynecháno nebylo.“ Přitom však „při žádném nápěvu na jednom slyšení a napsání jsme nepřestávali, nébrž tutéž melodii několikráte pro jistotu i v jiných krajech sobě zpívati dávali, a tedy žádná melodie na povaze jediného, abychom tak mluvili, čtení nespoléhá.“ Tím, že nikde nezašel v zápisu do přílišných podrobností, případně dokonce zjednodušoval, „průměroval“ z několika znění – melodie i texty, a také tím, že mnohdy nebyl pravděpodobně schopen přesnější notace či neslyšel píseň ve správné situaci (například, když mu byla předzpívávána taneční píseň bez tance), dopouštěl se „chyb“, které mu lze vytknout z hlediska pozdějšího více pokročilého národopisu. Ale ona jednoduchost, jež na jednu stranu vypadá jako slabost, se pro budoucnost ukázala jako přednost v životnosti a inspirativnosti sbírky. Pro spontánní, neškolené tvůrce a písničkáře byla a stále je totiž sbírkou nejpřístupnější. Ponechává jejich fantazii dostatek prostoru pro dotvoření nových interpretačních podob, poskytne první melodický či textový impuls pro tvůrčí fluidum – co více si lze přát pro skutečný vývoj „lidové“ hudby? Jestli někde leží jádro poselství této impozantní sbírky, pak s největší pravděpodobností zde. A my vám za to velmi děkujeme, milý a vážený Františku Sušile!