Tomáš Hanus – Hledání harmonie

Takový je dirigent TOMÁŠ HANUS, který se na sklonku roku 2001 již s mnoha zkušenostmi i úspěchy z koncertních pódií poprvé objevil také v orchestřišti pražského Národního divadla. Působil při představení zcela samozřejmě. Premiéru o pár dní dříve řídil Jiří Bělohlávek.

Jste druhým dirigentem při nastudování Smetanovy opery Čertova stěna režisérem Davidem Pountneym. Jak jste se k tomuto debutu dostal? Toužil jste po opeře?

Na divadlo jsem už pomýšlel. Nechtěl jsem, abych byl zařazen do stereotypů, kdy se někdo etabluje jako symfonický dirigent a jiný jako výhradně operní. Já se za to dělení nezlobím, má své opodstatnění, ale je v hloubce chybné. Počítám s operou jako plnohodnotnou součástí života, aniž bych se chtěl vědomě koncentrovat jedním nebo druhým směrem. Právě proto byla pro mne nabídka pana dirigenta Bělohlávka zajímavá. Považuji za důležité vzájemné doplňování se těchto dvou sfér, zúročování zkušeností z koncertního pódia v divadle a naopak. Pro každého umělce je důležitá všestrannost.

Co konkrétně si přinášíte do opery a co si z ní naopak odnášíte? Z koncertního života považuji za dobrou zkušenost, když se s orchestrem podaří dosáhnout spolupráce až komorního typu, a to i s velkým orchestrem: když na sebe sólově exponovaní hudebníci i větší skupiny navzájem úzce reagují. Jakákoli cizelérská práce je mi blízká.

Jste příznivcem vypracování detailu, spíše než že byste pouze zůstával u přehrávání velkých ploch? Ale mně jsou drahé i ty velké plochy! Když se napíše, že dirigent kladl důraz na detail – znamená to, že nekladl důraz na to ostatní? Vždy nad tím po takové recenzi přemýšlím. Jedno bez druhého přece nejde. Krásný celek sestává z krásných detailů, ale krásné detaily, které nejsou propojeny, nedávají krásný celek.

Nakolik můžete v divadle do složitého hudebně-dramatického tvaru vložit něco více ze sebe? Tvar, ke kterému se dospěje, je výsledkem mnoha faktorů a dlouhé práce. Bylo by pošetilé, kdybych přišel za pult a řekl, teď to bude vše podle mě. Ono by to v případě Čertovy stěny stejně bylo jen teoretické – s Jiřím Bělohlávkem se shodujeme a zároveň je faktem, že některé věci se na scéně otvírají jaksi objektivně, jak to vyplývá z pojetí, z děje a akce.

V čem osobně vidíte úkol dirigenta v operním představení? Vést i doprovázet. Brát ohled na druhé, usilovat o komorní souhru, zpěváky se snažit nosit na rukou – reagovat na každou jejich potřebu, na každý vzrušený krok, hereckou akci. Umožnit jim tak svobodný projev, aby nebyli nuceni neustále hledat očima dirigentovo gesto. Byl bych pošetilý, kdybych požadoval za každou cenu striktní dodržení tempa tam, kde si opera vynucuje něco jiného. Umění doprovázet spočívá v tom, aby se sólista cítil maximálně svobodně; ale na dirigentovi samozřejmě současně je, aby v rámci zpěvákovy svobody uměl inscenaci a představení vtisknout jednotnou tvář, vedení.

Zdá se vám opera těžší než koncert? Scénická akce představuje starost navíc, ale říci, zda je opera těžší než symfonický koncert? Případ od případu. Svěcení jara bude těžší zadirigovat než některou operu. Pokud jde konkrétně o Čertovu stěnu , je podle mého velmi obtížná. Je to hudebně naprosto vrcholné dílo, celá je prokomponovaná – Smetana pokračuje v již naznačené linii: napsal velké dramatické dílo, kde není znát přechod jednotlivých hudebních čísel; i plochy, které nejsou ze své podstaty recitativní, jsou nositeli děje a tempo se pak mění v každém taktu, aniž by to nutně bylo napsáno v partituře. Je tedy myslím třeba být neustále ve střehu a všem dávat pocit pohody a jistoty.

Obohatilo vás divadlo nějak pro koncerty? Určitě. Obecně řečeno, mnoho každodenních zážitků, všedních zkušeností a poznatků mě v divadle zcela jistě obohatilo.

Oč jako umělec usilujete? Mým dlouhodobým cílem je, abych mohl dělat co nejkvalitnější umění, práci k radosti posluchačů, orchestrů i své. A to je velmi velký cíl, promyšleno do důsledků, i když to zní možná obecně. Ale mám i jedno konkrétní přání – rád bych v budoucnu zakotvil u nějakého orchestru, ať už doma, nebo venku, abych mohl koncepčně pracovat a budovat.

Jste ještě stále Brňák? V hudebním životě jsem občan na cestách, v soukromém se snažím trávit zbylý čas v Brně s rodinou.

Máte určitou slabost pro Janáčka. Máte ji i pro Smetanu? Ano, říkávám, že mám slabost pro Janáčka. Pokud jde o Čertovu stěnu , jsou v ní místa, kdy mně zvlhnou oči. Je to tedy také určitá slabost pro Smetanu, i když jiná než pro Janáčka. Čertova stěna je dílo na vrcholu, ale například dokonalost Prodané nevěsty je úplně jiná, takže je těžké srovnávat…

A co Bohuslav Martinů? Pro Martinů mám lásku a velký obdiv. Když studuju jeho partituru, neomrzí se mi, nacházím v něm nové a nové věci. Bylo by patetické říci, že jsem toužil s orchestrem FOK dělat loni právě Martinů; byla to naše společná dramaturgická dohoda. Ale nikdy ho neodmítnu.

Jiří Bělohlávek je jeho milovníkem. Zabývali jste se touto hudbou, když jste byl jeho žákem? Pokud si vzpomínám, nikdy jsme se o Martinů nebavili, ani jsme ho nestudovali.

Jaký byl Jiří Bělohlávek učitel? Když jsem byl jeho studentem, náš vztah byl naplněn velkou vzájemnou svobodou. Je to náročný a moudrý umělec. Z jeho strany vždy šlo spíše o inspiraci, než o tlak. Dovolil mně být sám sebou. Učil mě, abych se stal sám sebou, ne abych byl jeho napodobeninou. Každý stejně máme úplně jiné fyziologické dispozice a já nikdy neměl ambice ho napodobovat, nikdy jsem nechtěl být úplně jako on. Náš vztah, i když se vidíme málo, přerostl ve vztah dvou lidí, kteří spolu rádi sdílejí názor na hudbu.

Nakolik považujete za důležitou roli režiséra? Oslovuje vás výsledek jeho práce během představení? Byl jsem nyní v Národním u celého vzniku opery, od aranžovacích zkoušek. Tam jsem pochopil, jak režisér chce děj dotvořit, domyslet. Mnoho postav se režisérovým působením zživotnilo, vylouplo. Je to naprosto akceptovatelná koncepce. Režie mě obohatila a ovlivnila především během procesu přípravy premiéry. V momentě, kdy člověk diriguje v orchestřišti, už ale není příliš času, kochat se nějakým pěkným režijním dílem; snad jen v momentech, když zpěvák něco silným způsobem vysloví, zahraje…

V čem spatřujete dirigentská specifika operního úkolu? V divadle dirigent musí dávat víc pozor na péči o koordinaci. Když diriguji symfonii, jsem asi svébytnějším tvůrcem. V opeře dirigent nemůže znemožňovat pěvcům hrát, pohybovat se. V divadle by při představení bylo nerozumné koncentrovat se na sebe, prosazovat, aby se všichni podřídili. Do hloubky hudební existence operní představení dojde tehdy, když si všichni navzájem naslouchají. V takové konstelaci může vzniknout inspirovaný večer. Vymyslet si rádoby umělecké accelerando tam, kde sbor právě někam běží, to nelze – chtít, aby běželi obráceni čelem k dirigentovi, to by působilo směšně.

Někteří dirigenti tvrdí, že věnovat dva měsíce přípravám inscenace, když za tu dobu mohou mít několik zajímavých koncertů, je příliš velký luxus. Jak na to hledíte? Podíváme-li se na největší jména dirigentské historie, jsem přesvědčen, že mezi nimi nebyl nikdo, kdo by se vymezil pouze jako symfonický dirigent a zavřel opeře dveře. Všichni z nich dělali rovněž operu – a výborně.

Jsou opery, kterým byste se vyhnul? Existuje silná tendence, aby barokní opery byly svěřeny do rukou specializovaných ansámblů. Nebránil bych se proto situaci vzdát se této oblasti. Ale spíše bych dokázal uvažovat, kterým operám bych se vyhnout nechtěl.

A které to jsou? Janáčkovy každopádně.

Jiné ne? Samozřejmě i mnoho dalších – v širokém rozpětí.

Cítíte rozdíl mezi symfonickým a divadelním orchestrem? Samozřejmě, že divadelní specifika existují… Musí se odlišovat zvukové zákonitosti, protože v opeře orchestr vlastně neustále doprovází. Přál bych ovšem hráčům, kteří hrají v operním orchestru, možnost projevit kvality i na koncertním pódiu. Je to stimul. S orchestrem na pódiu si mohu jako dirigent navodit vzájemné ovzduší jistoty – já že je ničím nezbourám a oni že v momentu vzájemné inspirace zareagují i na sebemenší podnět. Také při představení platí, že dirigent musí umět strhnout. A divadelní orchestry reagovat zvyklé jsou, třeba i na různé příhody.

Považoval byste za dobré, aby naopak symfonická tělesa měla praxi z opery? Umělecky je opačná zkušenost jistě prospěšná. Jak by toto v provozním smyslu bylo možné ošetřit, aby to byl přínos, je otázka. Ale u Vídeňských filharmoniků, kteří zároveň hrají v Opeře, to funguje!

Můžete si při koncertu povolit více svého dirigentského egoismu? Aby nadřadil svou touhu být zajímavý nad smysl skladby a hrál něco v absurdních tempech, to by se u dobrého dirigenta nemělo stát. I v mírněji stanovených mantinelech se však dá poznat, který umělec diriguje tak, že první je „já“, a který diriguje tak, že to první je autor, skladba. O podobnou pravdivost přístupu k dílu bych chtěl bojovat.

Takže jste spíše pro zdrženlivost? Nepoužíval bych slovo zdrženlivost. Hudba je přece uměním okamžiku – a je úžasné, když se do toho dá všechno, když dirigent svůj život, své city spojí v tom momentě, v ideálním případě je dá do služeb s interpretovaným dílem. Dirigentské povolání by mělo být i službou hráčům, aby dostali potřebné informace vedoucí k možnosti uplatnit své osobní muzikantské kvality. Mohu mít například osobně jiné představy, ale může být zbytečné do toho hráči v jeho sólu vstupovat, když přinese něco nádherného. Noty jsou jen černé kuličky a v každém člověku se vtělí. Osobitost provedení a vložení sama sebe není nic špatného. Hudba je hledáním harmonie.

Jak mnoho tedy můžete být autoritativní? Kde je skladba dobře nastudovaná a u orchestru zažitá, je možné se soustředit na tvoření; pak je možné dirigentské „ego“ uplatnit. Když ovšem člověk v momentě tvoření může zapomenout na sebe, je to úžasné.

To už bychom se dostali téměř na posvátnou půdu… Ano, v uměleckém a snad i v duchovním smyslu. Hudba je spojena s lidským životem a se vším, co k němu patří – a to jsou i hodnoty, které jdou za to, co se dá spočítat, zvážit, změřit a sníst.

Souvisí s uměním vaše osobní víra? Hledáte v ní inspiraci? Dávat si toto jako součást svého image bych nechtěl. Důležité je podle mého dobře dělat svou práci. Dobře technicky dirigovat, nazkoušet, spolupracovat, psychologicky reagovat na momentální situaci… A když je splněna podmínka poctivé práce, pak nastává ta možnost, aby tato inspirace měla svou hodnotu, aby to nebyla improvizace bez základu. Ladění akordů, péče o frázi, o zvuk, intonaci orchestru – to není odtažené od duchovních hodnot, nebereme-li je jako posvátně magické, existující někde mimo svět. Jestliže je možné brát duchovní hodnoty jako součást každodenního života, přítomné i v nejjednodušších lidských činnostech – pak zahrát čistý A dur akord je zcela jistě něco, co má svůj smysl… Poctivou obyčejnou prací dělá umělec to, co je dobré, co je naplňování jeho profese.

Jak je vám blízká hudba věřících skladatelů, například Oliviera Messiaena? Neměl jsem dostatek příležitosti nechat se obohatit jeho tvorbou, o něm nemohu hovořit. Ale Brucknerova tvorba je mi – i z těchto důvodů – velmi blízká. Bráním se ovšem, abych nějakou hudbu ve své mysli dekoroval jako duchovní hudbu jen kvůli tomu, že byla napsána s tím záměrem nebo autorem tohoto smýšlení; a abych tu druhou proto chápal jako „neduchovní“. Každá vynikající hudba, nejen řemeslně, ale i svým nevyslovitelným srdcem, je hudba, která se dotýká nebes. A může to být hudba tragická, dramatická, nemusí to nutně být jen zhudebněný duchovní text. Naopak není vůbec vyloučeno, že skladba, která má titul duchovní hudba, může být jen plytká a nemusí být vůbec hodna toho, čím se dekoruje.

Co vás na Brucknerově hudbě přitahuje? V Brucknerovi vnímán kvalitu, kterou Bernstein připsal Beethovenovi: „Jeho hudba je úžasně správná.“ Každá nota je ta jediná možná, jako kdyby byla diktována Bohem. Bruckner dosahuje ve svých dílech této kvality. Kvality kompoziční, technické zručnosti… je v nich cítit poctivá práce i to další. Ale to je možné cítit i v Beethovenovi a v dílech dalších skladatelů, kteří se nepovažovali za lidi dávající na odiv své duchovní zaměření. Jakmile je vytvořeno dílo, dobré dílo, je jako dítě, které se narodí, pošlete ho do světa a už vám nepatří. Je vaše, ale jeho vývoj jde samostatným směrem. A to dítě vás může úplně přesahovat. V některých skladbách vytvořil tvůrce tak geniální dílo, že si ani neuvědomoval, co vše jím říká a co vše v něm lidé uslyší.

Zajímalo by vás dirigovat třeba operu na duchovní text, o světci? I s horoucím zápalem komponovaná opera o svatém může být kontraproduktivní, co se týče přiblížení světcova života lidem. Nejsem si jist, nakolik jsou tyto věci jednoznačně sdělitelné uměleckou a hudební řečí. Hudba může spojovat lidi různých názorů, smýšlení, způsobu života; je předznamenáním schopnosti lidí na něčem se sjednotit. Je tedy vstupem na tenký led, chtít po hudbě ještě něco víc. Pokud to někdy přinese, tak je to ovšem výborně.

A pašije v evangelickém kostele? Proč ne? Konfesní bariéry ve smyslu jakéhokoli negativního vymezení se vůči druhému jsou mi cizí, i v uměleckém smyslu. Znamenaly by potvrzovat si tím v srdci, že jsem lepší než ti druzí.

Umíte si představit, že byste dirigoval něco, s čím byste se nemohl ztotožnit? Něco, co by vyjadřovalo životní styl, s kterým se nemůžete vyrovnat? Určitě bych takový úkol nevyhledával… Ale myslím, že hudba sama o sobě není tak mocná, aby jí člověk nemohl propůjčit něco krásného. Týká se to i režie Čertovy stěny , když už jsme u ní: nadsázka, s níž je pojata postava mnicha Beneše, je místy tak příkrá, že Pountneyho pojetí může narazit – podložíme-li mu zlý úmysl. Ale to bych nedělal. Abych se vrátil k otázce – profesionalita patří do dirigentského povolání, ale jsou podle mého věci, kdy i profesionalita, z nějakého vážného lidského důvodu, je až na druhém místě.

Nakolik spolu u vás souvisí osobní a umělecké? Řekl bych, že je to jedno a totéž. Aniž by o to člověk musel nějak usilovat.

Co považujete za své „téma“? Zpřístupnění hudby pro široké vrstvy, to je téma, na kterém mně velmi záleží. Že není považována za součást života, za něco, co ho může zkrásnit – jako kdyby se stala, zejména v naší zemi, konzervou, něčím dožívajícím. V cizině tomu tak zdaleka není všude. Můžete se tam setkat s tím, že špičkový orchestr hraje v programu „open air“ před davy mladých lidí Mahlerovu symfonii… Byl bych pro, aby nebylo umění uzavřeno do fraku a bílé košile, ale abychom my hudebníci udělali vše pro to, aby mladá generace mohla v hudbě spatřit něco, co ji může oslovit.

Ani při výchovných koncertech? Moje zkušenost z těchto koncertů je katastrofální. Polovina dětí je ztracena předem, protože jsou nucené, a druhá polovina je ztracena během koncertu. Jaké divy přitom dokázal Bernstein…! Hledat tuhle cestu je důležité. Aby děti mohly nacházet zalíbení v něčem jiném, než co jim – v podobě násilí a pomsty – často nabízí obrazovka. Koncerty pro rodiče s dětmi jsou podstatně úspěšnější. Trvám na zachování nejvyšší umělecké kvality, a to i při koncertech pro mládež. Pokud třeba i trochu podivná inscenace opery přivede člověka na myšlenku, že půjde do divadla, je to úžasné; ale do pravého tranzu může posluchače dovést jen špičkové provedení špičkové skladby.

To jsou náročně vyhraněné postoje. Myslíte, že jste typem, který se z těchto pozic a s těmito ideály dostane do zaužívaných mechanismů reklamy a provozu? Bernstein, který to uměl, byl mediálně přitažlivý. K němu se nechci přirovnávat, ale bylo to i tak především velké umění, co na něm přitahovalo. Pojem „přiblížení se široké veřejnosti“ je produktem dnešní doby a situace, jak jsou dnes rozuměna lidmi média a skrze ně kultura. Já ale sama sebe považuji za člověka ze širokých vrstev. Přebaluji svého syna, stojím ve frontě s lidmi, jsem jeden z nich… A jestliže takový jsem, pak myslím není nutné pracovat příliš vědomě na nějakém mediálním obrazu. Doufám, že všichni jsme ještě aspoň trochu normální!

Nebudete-li hrát pravidla hry, která jsou teď dána, budete mít těžké realizovat to, o čem jste mluvil. Toho jsem si vědom. Nicméně asi určitě mnoho umělců mělo pocit, že jejich povoláním je dělat nemožné věci, takže proč to nezkusit…?! Zájem o klasickou hudbu neroste. Nechtěl bych, aby se jednou hrála už jen v muzeu. Myšlenky hudebníků přitom nejsou někde nad zemí v oblacích a účelem hudby není odcizení. Dokonce i klasická hudba přece má smysl. Není záležitostí nudně se tvářících snobů v černých oblecích. Dobře napsaná a dobře interpretovaná hudba má mnoho společného s hledáním vztahu k druhým lidem… a se základními otázkami – jaký smysl má dnešní den, můj život… Vezměme si Janáčka, jeho opery, jeho reálné vidění. Taková hudba může oslovit každého člověka, stejně jako třeba Beatles.

Jak se díváte na možnosti mladých dirigentů u nás? Jednou z cest by bylo pořádání hudebních kurzů, jako je Tanglewood, kde velké dirigentské osobnosti vidí práci mladého dirigenta s vynikajícím orchestrem, což má skvělé důsledky. Já sám jsem dostal mnoho šancí. Ale obecně – mít dostatek šancí je pro mladé dirigenty problém. Nejlepší pedagog, nejlepší školení nezaručují výsledky v praxi. Spojení výborného školení s praxí je problémem. Vzhledem k nedostatku zkušeností nedokáže pak mladý dirigent v momentě, kdy šanci dostane, zaujmout, což by se nestalo, kdyby jich měl víc. Avšak například v Anglii mají mladí dirigenti horší pozici.

Jste spokojen s Pražskou komorní filharmonií? Stál jste také u jejího vzniku… Hrál jsem s nimi po delší době a s velkou radostí jsem znovu prožil možnost velice profesně kvalitní interpretace z jejich strany, s velkou ochotou a otevřeností objevovat nové věci, vzájemně se inspirovat.

Debutoval jste v loňském roce u České filharmonie i u Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Měl jste pocit výjimečnosti, čestného úkolu? Bezpochyby ano. I pocit odpovědnosti vůči jejich vynikajícím hudebníkům. Měl jsem v loňské sezóně rovněž zvýrazněný koncert s brněnskou filharmonií na závěr mezinárodního festivalu. Mimochodem – Janáček a Brno, to je samozřejmě specifický fenomén. V publiku je řada lidí, kteří mají svou představu, jak by měl Janáček vypadat. Snažím se však ke každému koncertu přistupovat stejně, i kdyby byl s méně známým orchestrem, v méně známém místě. K základní hygieně našeho povolání to patří. Pokud je někde publikum poučenější, odbornější, může to být dobře, může to také být větší zodpovědnost – ale nemohu s tím kalkulovat, že bych se někde připravil více a někde méně. Lorin Maazel tvrdí, že kdyby si uvědomoval, kdo všechno ho poslouchá, nebyl by schopen zadirigovat ani notu.

Sdílet článek: