2.5.2011 | Autor: Jindřich Bálek | sekce: klasická hudba jazz - články Postupně se rozbíhají sezony našich orchestrů, v Praze i v regionech. O jejich dramaturgii se píše málo, protože se už tak nějak předpokládá, že v sezoně bude od všeho trochu a těžko mluvit o nějakých liniích. Některé věci se ale vystopovat dají. Například v sezoně FOKu i ČF se dá letos sledovat příklon k slavným a posluchačsky vděčnějším skladbám. Vychází to z oprávněné obavy o publikum a není to krok špatným směrem, jen trochu budí obavy, aby se dramaturgie pouze nekonzervovala. Je na jednu stranu dobré hrát právem slavná díla, řada z nich totiž opravdu patří k tomu nejlepšímu, co v hudbě existuje – a je co objevovat i při opakovaných návratech. Málo platné, Novosvětská je nejlepší Dvořákova symfonie a dirigent jako Manfred Honeck má právo si ji v sezoně provést. Zrovna tak Ivan Ženatý Brahmsův houslový koncert. Vždycky se ale musíme ptát, jestli si dramaturgové jenom neusnadňují práci – a jestli všechna provedení známých děl jsou vždycky příslibem uměleckého vkladu, jako je to v těchto dvou případech. Oba poslední šéfové České filharmonie se považují za vyhledávané mahlerovské dirigenty, takže v Rudolfinu tento autor rozhodně nechybí, Elijahu Inbal má v teď sezoně čtyři Mahlerovy symfonie.
Když se ale rozhlédneme do dalších měst, vypadá situace velmi zajímavě. Filharmonie Brno má elegantní brožuru, mladého dynamického šéfdirigenta i zajímavé programové kombinace. Nechybí tu velké romantické symfonie ani velká oratoria. Rovněž využití nákupní galerie Vaňkovka se překvapivě daří – jen nevím, proč prostoru za každou cenu přezdívají „Wannieck Gallery“ – nebo že by tento anglicky znějící název byl právě tím krokem ke světovosti?
Zajímavým příkladem je Severočeská filharmonie Teplice, která má v čele už dvanáctým rokem stejného šéfdirigenta – Charlese Olivieri-Munroa. To je v dnešních poměrech zcela mimořádná délka. Není tu problém s publikem, mladý dirigent si sám buduje repertoár, včetně toho základního, a orchestr roste spolu s ním. Najednou může v Teplicích zaznít Svěcení jara před plným sálem nebo Mahlerovy symfonie, které tam rozhodně nejsou doma. Do dalších měst se vydáme příště. Z dramaturgie všech orchestrů je patrné dvojí: Posluchač si nechce pouze rozšiřovat obzor o neznámá díla, když u mnohých nikdo neví, proč se vlastně hrají. Ale ani poslouchat pořád stejné písničky. Takže jak to dělat, aby koncerty stále přitahovaly?

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/11