Na rozdíl od Auera a Flesche nevychovával vědomě pokračovatele své práce, houslové pedagogy, ale pouze interprety. Vytvořil úctyhodné, encyklopedicky všeobsáhlé dílo progresivní houslové techniky nemající v té době srovnání (včetně například Fleschova Systému stupnic a arpeggií ), jehož obsah je systematickým způsobem seřazen do přehledných útvarů. Zřejmě však spoléhal, že metodický výklad a způsob používání díla je již zažitý a že bude osvětlován i dále jeho žáky. Tím se bohužel ve svůj neprospěch lišil od Auera a především Flesche, kteří na toto nespoléhali, a sepsali obsáhlé metodické komentáře a analytické studie i ke svým menším instruktivním opusům. Ševčíkovo dílo je přesto fantasticky dokonalý materiál, z něhož znalý, zkušený a talentovaný pedagog může tvůrčím způsobem vybírat a progresivně řadit studijní cvičení ke kterémukoliv problému houslové hry dle individuálních dispozic, pokročilosti a problémů toho kterého žáka na jakémkoliv stupni jeho vývoje. Například jeho op. 3 , je-li použit s patřičnou znalostí a nezbytným výkladem pedagoga, je jedinečná a univerzální škola smyčcové techniky – což uměla předvést svým žákům ve zcela geniální, bohužel opět nezaznamenané interpretaci prof. AMU Marie Hlouňová. Během dvou generací, přibližně od 40. let, bylo u nás dílo Ševčíkovy školy poměrně rychle a téměř masově zjednodušeno a zkresleno do schematicky mechanického přehrávání jednotlivých čísel jednotlivých opusů, Ševčík se stával pedagogickou protézou pohodlných učitelů a noční můrou nešťastně biflujících žáků. V rukou inteligentních a vzdělaných pedagogů však byl a může dosud stále být, spolu s ostatními skvosty světové houslové pedagogické literatury, jedinečným nástrojem výuky.
Kontinuita a kontakt se světem byly u nás několikrát i v oblasti houslové pedagogiky dosti brutálně přerušeny, vývoj moderní české houslové školy se po světovém úspěchu v polovině 20. století přerušil, zastavil a postupně zakrněl. Praha již přestala být jednou z hlavních houslových líhní světa, a to i přes snahy několika výjimečných osobností, jež se osamoceně a obětavě snažili tomuto trendu čelit (Micka, Hlouňová, Grumlíková, učitelé jako Krůček, Novák a další). V současné době v naší zemi dozrálo, působí a objevuje se dostatečně velké množství vynikajících pedagogických individualit, jež za stávajících podmínek, věřím, obnovují úspěšně původní význam a věhlas české houslové školy jako pojmu, patřícího mezi špičkové a určující světové školy houslového umění. Významnou práci v této oblasti vykonali soudobí housloví pedagogové světové úrovně jako například Štraus, Snítil, Foltýn (zpracoval dosud chybějící podrobný přehled moderní metodiky), moderní tvůrčí elementaristé jako Krůček, Kotmel, Novák a další vynikající housloví učitelé. Ti všichni již představují významné společenství, které může být obnovitelem a nástupcem Ševčíkova odkazu ve všech souvislostech.
