31.8.2009 | Autor: Mirek Černý | sekce: klasická hudba jazz - články Se stejným programem jako v Praze projíždí orchestr s Herreweghem již nějaký čas Evropu. Dramaturgie koncertu na Pražském jaru je celkem nasnadě. Třetí symfonie Felixe Mendelssohna Bartholdyho byla inspirována návštěvou mladého Felixe v ruinách Holyrood Palace v Edinburghu, jde o jakýsi hudební cestovní deník nebo přinejmenším o vzpomínku na cestu, která na skladatele v létě roku 1829 udělala velký dojem. Dnes mluvíme o Skotské symfonii, ačkoliv Mendelssohn sám ji tak nenazýval. Rovněž předehra Die Hebriden, která otevírá koncert pařížského orchestru, byla inspirována Skotskem. Orchestre des Champs-Elysées nemá zvuk velkých orchestrů, to nelze od Herrewegheho ani očekávat. Ve štíhlejším zvuku autentických nástrojů jsou o trochu více slyšet jednotlivé nástroje a přesto působí celek homogenně. Síla orchestru a jeho dirigenta je jednoznačně v transparentním zvuku.
Robertu Schumannovi se Mendelssohnova symfonie velmi zamlouvala, koneckonců má s Violoncellovým koncertem a moll mnoho společného, zejména silně lyrický podklad. V době, kdy dílo vznikalo (1850), byla virtuozita nezbytným předpokladem úspěchu, připomeňme si jeho vrstevníky jako Paganini nebo Liszt. I když na první poslech cellový koncert tak nevypadá, je technicky neobyčejně obtížný, a to je hlavní důvod, proč není tak často uváděn, jak by si zasloužil.
Anglický cellista Steven Isserlis je hvězda na sólistickém nebi. Stal se známým hlavně svým důrazem na autenticitu interpretace a tím má mnoho společného právě s Herreweghem. Isserlis má hřejivý tón a získá si rychle kontakt s posluchačem. Na rozdíl například od Mishy Maiského, který Schumannův koncert také hraje, je Isserlisův projev decentně laděný, avšak stejně působivý. Nutno dodat – slyšel jsem Isserlise v únoru tohoto roku v Brugách – že i on měl v závěrečné větě (Sehr lebhaft) malé nedostatky technického rázu.

Psáno pro: časopis Harmonie 2009/05