14.4.2009 | Autor: Peter Motyčka | sekce: klasická hudba jazz - články

„Jazz Baltica is a celebration of life and music...,“ nechal se slyšet v jednom z nedávných rozhovorů renomovaný saxofonista Joe Lovano. Trojice festivalových, jazzem takřka po okraj naplněných dní během prvního červencového víkendu (4. – 6.) dává tomuto muzikantovi zapravdu.

Nádherné prostředí zámeckého areálu Salzau nedaleko severoněmeckého města Kiel – festivalový genius loci – je jen jednou ze specialit tohoto unikátního jazzového svátku. K těm nejvýraznějším patří vyhraněnost vkusu uměleckého ředitele Rainera Haarmanna, který stál u vzniku festivalu s původním názvem Ars Baltica ještě v roce 1991. Jasnou a aktuální koncepci prozrazuje zaměření jednotlivých ročníků na konkrétní hudební nástroj, z toho vyplývající dramaturgie, jakož i status rezidenčního umělce (artist in residence), umožňující v průběhu několika dní sledovat prvotřídní jazzové umělce na ploše ansámblových projektů, komorních seskupení, sevřeného dialogu, anebo sólového recitálu.
Rezidenčním umělcem aktuálního ročníku věnovaného saxofonu byl Joe Lovano. Na ploše pěti (!) koncertů, na kterých se tento pětapadesátiletý tenorsaxofonový velikán představil, byl vrcholem citlivý a elegantní dialog s klavírním veteránem Hankem Jonesem, přetavující materiál z aktuálního alba Kids – Live at Dizzy‘s Club Coca-Cola (2007). Jonesova oslava devadesátých narozenin nevrcholila jen koncertem s Lovanem. Obrovský aplaus zažilo pianistovo hostování v rámci neopakovatelného osmičlenného projektu The New Jazz Baltica Ensemble fungujícího výsostně na půdě festivalu (tentokrát pod vedením saxofonisty Johannese Enderse, jehož německá publicistika neskromně označuje za „německou reakci na Joshuu Redmana“). Zpřehlednění ansámblové hry v Jonesově přítomnosti bylo důsledkem uvolnění muzikantů, aspoň na chvíli osvobozených od neustálého pozorného počítání složitých asymetrických struktur Endersových kompozic. Umění empatické komunikace v rámci pověstného klavírního dua předvedl oslavenec v tandemu s pianistou Donem Friedmanem, později i s dalším speciálním hostem, cooljazzovým pionýrem Lee Konitzem. Chladná přímočarost projevu osmdesátiletého altsaxofonisty, aktéra jedné z kultovních session jazzové éry – Davisova Birth of the Cool z roku 1949, zůstává minulostí. Během nevázané zábavy (asi 300 diváků v době oběda na komorní scéně) představil Konitz svou chráněnkyni, jen šestnáctiletou saxofonistku Grace Kelly, trojnásobnou vítězku Downbeat Magazine Student Music Award (z toho dvakrát vítězka ve čtyřech kategoriích!). I přes probíhající proces výrazového vyzrávání zůstává Kelly nesmírným příslibem, nemluvě o smyslném vokálním projevu, který předvedla v Chaplinově baladě Smile.

SUMMIT LEGEND
Saxofonové „hody“ pokračovaly čtveřicí soubojů – v grandiózně efektních (a místy obžerstvím zavánějících) extempore se na hlavním pódiu střídali Joe Lovano & The Sax Brothers (spolu s Gary Smulyanem, Gregem Osbym a Johannesem Endersem) a Joe Lovano & Sax Summit (s Davem Liebmanem a Ravi Coltranem, který v této sestavě vystřídal Michaela Breckera). Pravdivějším „zápolením“ se ovšem jevila dvojice koncertů komorní scény Sax Conclave vedených bezprostředním barytonsaxofonovým „frajerem“ Gary Smulyanem s řadou překvapujících vrcholů: expresivitou pozoruhodného saxofonisty Rudreshe Mahanthappy, transponovanými altsaxofonovými vzorci Rosaria Giulianiho, anebo živočišností tenorsaxofonisty s robustmím tónem Donnyho McCaslina, který k šťavnatým sólům dokázal vybičovat i odměřeného veterána Lee Konitze. Kolorit přízemní Malé koncertní scény dotvářeli tolerovaní „černí posluchači“, relaxující při jejích otevřených oknech.
Díky zvukové „propustnosti“ a otevřenosti této scény se festivalový návštěvník stával v odpoledních hodinách přímým svědkem tvořivých komunikačních střetnutí, například Joe Lovana s Davem Douglasem a domácím rozhlasovým NDR Big Bandem, „drilujícím“ světovou premiéru Douglasovy orchestrální suity Letters From America. Dění na komorním pódiu kromě toho kulminovalo větším počtem uzavřenějších celků – interaktivně komunikujícím triem sedmdesátiletého pianisty Steva Kuhna (s výbušně hyperaktivním bubeníkem Joey Baronem) a triem Marcina Wasilewského excerpujícím z předkládaných témat (Balladyna Tomasze Stanka, Diamond & Pearls od Prince) spíš esenci, než zaužívané melodicko-harmonické komponenty.
Finále v podobě strhujícího koncertu takřka osmdesátiletého Ornetta Colemana bylo jen třešničkou na dokonalém festivalovém dortu. Freejazzový veterán nejen dokonale obhajoval pověstnou harmolodickou koncepci prostřednictvím sólového nástroje a rytmické sekce (kontrabas, baskytara, Colemanův syn Denard za bicími), ale komunikační bezbariérovostí poukázal rovněž na její aktuálnost. Přizvaný Joe Lovano jen v pokorných náznacích přizvukoval velkému mistrovi, který svrchovanost osobitého hudebního jazyka korunoval subtilní baladou Lonely Woman z legendární, padesát let staré nahrávky The Shape Of Jazz To Come. Úchvatná byla Colemanova srdečnost, s jakou po koncertě dojat se slzami v očích děkoval svým fanouškům a podával jim ruce.
Je nemožné popsat fantastickou událost, na které se podle odhadů organizátorů sešlo takřka devět tisíc příznivců oslavujících nejen jazz, ale s ním i související životní styl. Komorní charakter festivalu Jazz Baltica, jeho programová filozofie, stejně jako sympatická uvolněnost jsou hlavními devizami akce, která podle slov mnohých jeho prominentních hostů nemá v jazzovém světě obdobu.

Psáno pro: časopis Harmonie 2008/09