Milánské divadlo La Scala své jméno odvozuje od toho, že bylo postaveno roku 1778 v místech, kde býval kostel Santa Maria alla Scala – přičemž scala znamená schodiště nebo žebřík. Patří tradičně mezi několik nejprestižnějších světových operní scén. Pro umělce i pro diváky. U mikrofonu byl šéf tiskového odboru divadla Carlo Maria Cella. Směřují k němu dotazy týkající se programu i finanční stránky provozu La Scaly.
Verdi a Wagner byli do určité míry rivalové, jsou to umělecky dva protichůdné typy. Jejich jubilea připadající na rok 2013 ovlivnila program značně. Letos zahajujete Traviatou, ale loni jste netradičně otevřeli sezónu Lohengrinem. Bojují spolu ti dva v repertoáru divadla La Scala? Do určité míry to tak bývalo chápáno. Ale myslím, že soutěžení mezi dvěma tak velkými, ale zároveň také tak rozdílnými skladateli není možné. A navíc takový boj dnes už není možné ani dopustit. La Scala, už pro svou historii, musí být samozřejmě hodně blízko Verdiho estetice, vždyť je divadlem, v němž měl Verdi svůj domov… Sice ne mnohokrát, pokud se týká světových premiér, ale při zvláštních a důležitých momentech ano – ve Scale měla první provedení jeho první i poslední opera, tedy Oberto a Falstaff. A premiéra opery Nabucco v La Scale byla jeho prvním velkým úspěchem… Mějme ovšem na mysli, že Arturo Toscanini, který je skutečným šampionem italské hudební kultury, neměl ve Scale debut s Verdim nebo jiným Italem, ale s Mistry pěvci norimberskými…! A během svého zdejšího působení každou sezónu perfektně vyvažoval, aby dirigoval stejný počet italských a stejný počet Wagnerových oper…
Toscanini Scalu vůbec dost proměnil. Vnímáte ho jako jednu z nejdůležitějších osobností v historii tohoto divadla? Když přišel v roce 1908 Toscanini do La Scaly, transformoval ji směrem k modernosti. Dirigoval zde poprvé Salome. Také chtěl poprvé v Itálii dirigovat Debussyho Pelléa a Mélisandu. A když vezmete, kolik Beethovenových, Mozartových nebo Brahmsových symfonií se začalo objevovat jako povinný repertoár na koncertech v La Scale, zjistíte, že i s tím začal on, protože symfonický repertoár nebyl předtím předmětem zájmu orchestru… Toscanini se v roce 1908 rovněž pokusil o proměnu orchestřiště do formy podobné festivalovému divadlu v Bayreuthu. V porotě, která měla posoudit, zda se úprava podařila, byli – vedle Toscaniniho – skladatelé Arrigo Boito a Giacomo Puccini. A hádejte, co bylo testovací hudbou: předehra k Wagnerovu Lohengrinovi….! Toscanini byl mezinárodně působící hudebník, který předložil divadlu, jeho orchestru i publiku široký rozsah repertoáru. Kořeny musely být pochopitelně v Itálii, ale k tomu musela přistupovat konfrontace s okolním hudebním světem – s Wagnerem, Straussem, Debussym… a se symfoniemi jako základním repertoárem orchestru… Takže zpět k Vaší otázce, zda Verdi kontra Wagner. S trochou nadsázky říkám: La Scala hraje oba – dělá to, co už dělal Toscanini před sto lety.
Hudebním ředitelem, tedy šéfdirigentem, je již několik let Daniel Barenboim. Co přinesl on? Řekl bych, že jedinečnou a zvláštní dovednost v německém repertoáru, protože každý ví, že patří do dědictví Furtwänglerovy školy. Přinesl do současné La Scaly důraz, že je potřeba dělat vše pro to, aby se rozšiřovala komplexnost záběru orchestru a sboru, aby se v repertoáru odrážel celý hudební svět.
Je jasné, že dnes musíme být obzvláště důležití v interpretaci italského repertoáru, který je zde rozvíjen víc než kdekoli jinde na světě, ale je a musí to být garantováno právě tím, že orchestr a sbor vyrůstají – generace za generací – i s tím ostatním repertoárem. Obecně ovšem platí, že v různých sezónách přicházejí dirigenti a další umělci s důrazem tu na ten, tu na jiný segment repertoáru, ale v každém případě hlavními body kontinuity zůstávají Bellini, Donizetti, Verdi a Puccini.
Sedmý prosinec jako vstup do nové sezony… Není to neobvyklé, začínat až před vánočními svátky…? Ano, je to rozdíl od jiných divadel, kde se přirozeně začíná v září, ale máme k tomu historické důvody. Bývalo to dokonce až na konci prosince. Sedmý prosinec je tradice, kterou založil šéfdirigent Victor de Sabata v roce 1947.
To on usadil tento slavnostní večer na svátek sv. Ambrože, patrona Milána. Mimochodem, méně se ví, že míváme už čtvrtého prosince večer se stejným obsazením jako na sedmého. Je součástí zvláštní abonmá pro lidi pod třicet let. A bývá to zároveň večer myšlený jako foundraising. Přináší až dva a půl milionu eur.
Vy ale máte přece plno, nemusíte se bát o publikum… Přestože máme v hledišti více než dva a půl tisíce míst, máme vysoké procento návštěvnosti, máme štěstí. Z tohoto pohledu jsme v klidu. Držíme pozici. Návštěva některého našeho představení je trvalým lákadlem pro nekončící zástupy lidí. Vyprodanost se blíží pětadevadesáti procentům. Evidujeme na sedmnáct tisíc abonentů, ročně máme přes čtyři sta tisíc návštěvníků, na facebooku máme přes devadesát tisíc fanoušků a naše muzeum je druhým nejnavštěvovanějším uměleckým místem ve městě… Co se ovšem mění, tedy co klesá, to jsou příjmy z veřejných peněz. Ne z privátních, ne z prodeje lístků, ne od abonentů, od sponzorů… projevem krize jsou jen mizející veřejné peníze, nic jiného. Jinak bychom mohli spát dobře…
