25.7.2007 | Autor: Eva Vítová | sekce: klasická hudba jazz - články Po třiadvaceti letech se na jevišti Národního divadla opět objevila opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale, aby diváky pobavila i poučila: nenáročným humorným příběhem a neskrývaně obtížnými pěveckými party. Pokud se dosavadní jevištní realizace povětšinou inspirovaly libretní vazbou na commedii dell'arte a nějakou formou tuto vazbu aplikovaly, pak inscenační tým - dirigent Oliver Dohnányi, režisér Pavel Mikuláštík, scénograf Daniel Dvořák a kostýmní výtvarnice Michaela Červenková - tentokrát vsadili Dona Pasquala do nové doby: do přelomu 19. a 20. století, v němž mezi všemi vynálezy dominovala elektrifikace. Obklopen těmito přístroji první generace se don Pasquale zaplete do milostné šarvátky svého přítele Malatesta a jednoduchý příběh o tom, jak byl stařík napálen a jen tak tak vyvázl, se může odehrávat. Tato víc než sto padesát let stará a vždy úspěšná opera buffa vykazuje i dnes schopnost diváka pobavit a áriemi vyšperkovanými ozdobami potěšit. Při premiéře 18. 12. 2005 dirigent Dohnányi vedl orchestr s profesionalitou jemu vlastní; do titulní role obsadil Luďka Veleho, Romana Janála jako doktora Malatesta, Pavla Černocha do role Ernesta a Natalii Melnik jako Norinu. Všichni čtyři v nelehkých rolích obstáli, každý po svém je naplnili. Nejvíce oceňuji Romana Janála, jenž dal svému hereckému talentu další z podob, tentokrát italského intrikána v úlisné masce hbitě záludného "přítele". Jeho hlasové možnosti mu dovolily bez problémů se věnovat herecké postavě, neboť zdobný part árií a recitativů lehce překlenul. Luděk Vele v titulní roli rovněž obohatil svou škálu bouřlivě umluvených postav, tentokrát staříkem vesele vtipným a ani jemu nedělal těžký pěvecký part obtíže. Ba naopak, nová role nesla znaky pevných kontur, což značilo technickou i intonační čistotu. Natalia Melnik se prokázala strhující technickou bravurou, avšak dynamicky setrvávala na nižších hodnotách; její hlas perlil, ale v závěrečných tónech árií neblyštil, ani neburá- cel. Stejně tomu bylo u tenoristy Pavla Černocha, jenž se v první části večera hlasově šetřil (zejména ve vysokých tónech), ve třetím dějství spolu s Natalií Melnik však brilantně zazpívali duet (Pojď mi znovu říct, že mě miluješ), byť v pianu. Svou poslední árií (Jak je lahodná noc) Pavel Černoch naznačil, že jeho hlas je příjemně zabarven, velmi dobře technicky připraven, ale prozatím nedosahuje objemu velikých rolí. Režisér Pavel Mikuláštík svou divadelní podívanou vystavěl s pomocí vtipně nápadných kostýmů Michaely Červenkové (její fantazie se nejvíce promítla do kostýmů Noriny) a lehké, variabilní a jen "napovězené" scény Daniela Dvořáka. Jako choreograf využil postav tanečníků a tanečnic k zaplnění pohybujícího se jeviště, přičemž akcentoval spíše akrobatické než baletní prvky. Ve výsledku pak jeviště, naplněné pohybem, veselím, zápletkou a záměnami, dovolovalo divákovi se bavit.

Psáno pro: časopis Harmonie 2006/02