Osobnost: Najponk

Tento rozhovor pojednává o věcech, o nichž se mezi jazzmany mluví neustále a nelze je brát na lehkou váhu. Jde o esenci muzikantského pocitu, který je pro českou jazzovou scénu již léta nejtypičtější. Lze vůbec důstojně uspět? Odpověď zní: ano, existuje pár výjimek. Doba i česká společnost je však k hudebníkům tvrdá a vyžaduje schopnost se maximálně přizpůsobit, umění se nabízet, podbízet, prosadit a prodat. I ti nejtalentovanější jazzoví umělci, kteří se přizpůsobit neumí, odmítají či nemohou, často existenčně živoří. O podpoře svých vážnohudebních kolegů prostřednictvím řady institucí a mezinárodních soutěží si mohou nechat jen zdát.

Když jsem se doslechla, že to pod vlivem okolností „úplně zabalil i sám velký Najponk“, symbol české mainstreamové scény, věrozvěst, který pro jazz nadchnul celou řadu svých kolegů i fanoušků, ani mě to nepřekvapilo. A to je smutné. Najponk! Přiznávám, že k němu i jeho hře na piano mám silný osobní vztah, jak jinak, to on mne přivedl k jazzu. V jeho hře je jako v umanuté koze zakletá urputnost swingového rytmu, bezvýhradná víra v jazz a blues, těžká i lehčí melancholie, technika i srdce a veliká historická erudice. Nekompromisní povaha mu nedovolí hrát jinou hudbu, než tu, kterou miluje. Když to zkusí, záhy zuří. Vydává alba u Cube-Metier a je v nejlepším věku. A je stále konzervativní, i když jinak.

Co je pravda na zprávě, že jsi před vánocemi definitivně skončil s hraním? Jednoduše řečeno: nemůžeš bojovat s něčím, nad čím nemůžeš nikdy vyhrát. A já mám jen malé zbraně proti všem těm okolnostem, které se jako korále napojují jedna na druhou. Počínaje tím, že se muzikanti nechávají vykořisťovat majiteli klubů. Vždycky se najde spousta pitomců, kteří půjdou hrát ještě za míň peněz, než je jakási stanovená taxa. A co je nejsmutnější, že to jsou často i vynikající muzikanti, kteří jdou pod cenu jen proto, aby hráli. (Pozn.: výše honorářů pro jednoho jazzového hudebníka za tři třičtvrtěhodinové večerní sety v klubu se u nás pohybuje mezi šesti sty až jedním tisícem korun, většinou bez ohledu na proslulost či kvalitu souboru. )

Druhá věc je, že si za poslední dva roky říkám – a to nejen, když hraju já, ale i když chodím na kolegy, co to s prominutím za debily chodí na ten jazz? Možná, že na ně mám smůlu, na ty bandy pitomců, kteří si koupí vstupenky za sto padesát korun, a pak si myslí, že tam můžou všechny včetně barmanů sežrat zaživa. Že jim to tam všechno patří. A s touhle věcí já už se nehodlám smiřovat a bojovat s ní, protože bych musel někomu fyzicky ublížit. Už párkrát bylo namále a lítaly by kosti!

A třetí věc je, když si spočítám, kolik energie do té hudby člověk léta dává. Sakra, přece jen bych čekal odezvu jinačího rázu! Ani za prodané desky od firmy skoro nic nemám, a to mi přijde těžce nefér.

Diktát jazz klubů pro turisty a večeřící hosty je ubíjející pro všechny muzikanty, kteří odmítají skončit jako těžcí rutinéři. Hlavně pro ty, kteří chtějí rozvíjet vlastní soubory. Ale to se netýká jen jazzu. Ono by se to všechno dalo rozebrat do detailů, ale v tom rozebírání jsem ponořen už docela dlouho a jsem rád, že už jsem to pustil druhým uchem k vodě. Já souhlasím s tím, že muzikant hraje hlavně proto, že tu muziku má rád. Ano. Není nic většího. Ale právě proto si musím dát pohov, protože tu hudbu nechci začít nenávidět kvůli těmhle věcem, které nefungují a fungovat nemohou. Každý kouká jenom na svůj byznys. A plácání po ramenou, to už mě fakt nebere. Z toho se nenajím.

Měla jsem dojem, že jsi na tom lépe než ostatní, protože hraješ jen s vlastním triem, jdeš si svou jasnou cestou a navíc jsi měl kolem sebe vždycky věrnou partu přátel, jakýsi fan club lidí, kteří tě obklopovali jako silnou autoritu. To je asi pravda. Ale já si nechci sám sebe představit za deset let, až mi bude čtyřicet čtyři, jak hraju pořád za stejné peníze U malého Glena pro pár turistů a pár kamarádů. To opravdu nechci. To budu dělat radši cokoliv jiného. Tohle je cesta do blázince.

Živit se hraním po klubech téměř nelze, kapel je hodně a málokterý majitel klubu staví svou dramaturgii na umělecké kvalitě. Kapela má mít co nejméně členů, aby byla co nejlevnější, nemá hrát moc hlasitě, aby se lidi mohli bavit a její styl je má přitom motivovat k co největší spotřebě alkoholu. Oni ti dávní jazzmani, tebou tolik vzývaní slavní bebopeři, skončili mnohem hůř než v blázinci. Přesně tak. V takovouhle chvíli, když krize dostoupí vrcholu, si člověk jasně uvědomí, proč všichni ti velcí muzikanti brali drogy, chlastali, byli to pomatenci a chovali se divně. Navíc oni měli ještě mnohem větší problém než my: byli černí. Ještě s tímhle bojovat! Nechápu, jak to ustáli, třeba Dizzy Gillespie ve zdraví až do své sedmdesátky. Ale on byl výjimka.

Vyskytl se kolem tebe někdo, kdo by se o tebe chtěl a uměl agenturně postarat? Vyhledával jsi někoho? Tak jako ti začal Pavel Vlček vydávat desky? Nepamatuju se, že bych s někým takovým měl to potěšení. Zrovna jsem o tom mluvil se saxofonistou Radkem Zapadlem. Šel jsem na jeho trio s Rasťou Uhríkem a Dano Šoltysem a oni hráli tak, že mi spadla brada až na zem. Mohli by klidně hrát v nejlepších klubech v New Yorku! Nepřeháním. A Radek mi pak říká: no, já nikam nevolám, takže nikde nehraju, musel jsem to rozpustit. A tak si řekneš: Když jeden z nejlepších saxofonistů na naší scéně je mimo hru jenom díky tomu, že majitelé klubů nevědí, kdo je kdo, nemá to celé smysl! Oni by měli zvednout telefon a říct: „Haló, Mr. Zapadlo? Potřebujeme, abyste u nás hrál, můžete tehdy a tehdy?“ Ale to se nestane. Bude snad celej život chodit a žebrat: Já jsem nějakej Zapadlo, dostal jsem tu a tu cenu a jsem nejlepší saxofonista roku xy a kdesi cosi, dejte mi „gig“? (Pozn. aut.: praxe je taková, že většina klubů neobvolává jazzové kapelníky. Hudebníci se nabízejí sami, neboť agenta by těžko uživili, a nejčastější odpovědí jim je, že se buď ještě program na příští měsíce nesestavuje, nebo že je plno dlouho dopředu. Skupin je mnoho, klubů málo.)

Zkus to ale srovnat s tím, jak se vede jazzovým muzikantům v zahraničí. Taky špatně. Například v Londýně je podobná situace jako v Praze, nejlepší hráči si ani nejdou zajamovat, protože ty jam sessiony nestojí zanic, a nemají do čeho píchnout. Typickým příkladem je hammondista Mike Carr, bratr slavného davisologa Iana Carra. Je mu asi pětasedmdesát, kdysi pravidelně hrával ve slavném klubu u Ronnieho Scotta a dneska, když náhodou dostane šanci si tam zahrát, je to pro něj velký svátek. A když přijdeš do největší londýnské cédéčkárny, do Virgin Megastoru na Piccadilly, a on tam nemá ani svou přihrádku, je to smutné. Moje desky se tam prodávají za patnáct liber a Mike Carr tam není vůbec.

Jsi stále bez závazků, tvá matka žije v Anglii, napadlo tě, že bys přesídlil? Napadlo. Ale přesto, že mě tady nic nedrží, tak tady kořením a hniju a hniju a jednou uhniju doma v Roztokách uprostřed všech svých desek, toho obrovského archivu, kde mám všechny ty borce. To bude Najponkův konec.

Řekněme, že zásadní zlom by nastal v momentě, kdy by ses mohl uživit jako učitel nebo profesor, tak jak je to běžné ve Spojených státech. Už učíš historii jazzu na jazzové VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, ale existenční jistotu ti to jistě nedává. Co se týče učení hry na piano, tak to je otázka, se kterou bojuju celá léta. Připadám si, že stále neumím dost, abych učil! Podle mého názoru by měl učit třeba Mulgrew Miller!

Jenže ten bohužel nežije v Praze. Ty sám jsi jazzový samouk a samorost. Ostatně u nás se jazz v osmdesátých letech studovat ani nedal. Já jsem vycházel z tátova jazzového gramoarchivu, kde byly všechny zásadní nahrávky, co tam měly být. Dnes se to snažím nalít do našich studentů, aby pochopili, odkud kam ta hudba jde. Jejich současnými modlami jsou: Brad Mehldau, Kurt Rosenwinkel a Mark Turner. Všichni chtějí hrát jako oni, ale nechápou, že když bylo Mehldauovi dvacet, že hrál zrovna jako Wynton Kelly, ještě ne jako Brad Mehldau. A teprve studiem historie se mu to pak všechno spojilo dohromady, v jeho případě i s klasickou hudbou. Ale Mehldaua bychom možná ani neměli zmiňovat jako příklad, protože ten je mimo všechny kategorie, mimo všechna zařazení, něco jako kdysi byl John Coltrane.

Tomu říkám poklona. Podle mého názoru je to muzikant stejné závažnosti. Tak to cítím. U Mehldaua mě fascinuje ta jeho filozofická hloubka. Když se dotkne jedné klávesy, zamrazí tě v zádech. Jednou jsem se s ním potkal U malého Glena, kde jsme hráli. A asi před pěti lety jsem na jeho trio zajel do Německa. Ale nevím, jestli bych na něj šel znovu. Je to šíleně intenzivní hudba. Když si to doma pustím, což už skoro ani nedělám, tak si říkám: Ti už ani nehrají hudbu, ti malují obrazy.

Konečně jsme u hudby. Co říkáš na tu tolik sledovanou zásadní výměnu bubeníka, kdy místo Jorge Rossyho přišel k Mehldauovi Jeff Ballard? Strašně se mi to líbí! S Jorgem hráli už hodně dlouho, a přece jen věřím, že mohlo jít o stereotyp. To člověk zná ze svých kapel, že i když se hraje nový a nový repertoár, muzikanti už se neumí nebo nemohou překvapit a může z toho být takové nudné pětadvacetileté manželství. Což jsem nezažil, ale dělá to na mě ten dojem. A Jeff Ballard dal tomu triu úplně nový groove.

Mehldau ve svých esejích vždycky velebil hluboké vnitřní rozpory a souboje ideí jako zdroje inspirace, měl problematická období, je to autoritativní typ kapelníka. dnes má čerstvou rodinu a velmi se mu daří. Myslíš, že štěstí může umělecky otupit tak rozervaného tvůrce? Mehldau může mít v hlavě démony, o nichž se nám vůbec nezdá. Všichni velcí muzikanti jsou těžce padlí na hlavu, každý nějak po svém, počínaje třeba Mozartem. Mehldau – to už vidíš jen na tom tetování, co má na paži – má svých starostí jistě dost.

Říkal jsi, že tě na něm přitahuje určitá duchovní, filozofická síla. Máš sám sklony k nějakým duchovním směrům? Asi ne, i když k tomu má asi nějaké sklony každý. Je strašně jednoduché sklouznout do fanatismu až extremismu. A to zase vím podle sebe, že ve své době jsem byl tak strašně upřený jazzman, že jsem měl rozhled od nuly k nula celá, nula jedna. Od Woodyho Hermana k Ornettu Colemanovi. Hezky o tom teď mluvil Miroslav Vitouš Na Plovárně, že všechny ty hvězdy, s nimiž hrál v Americe, jsou velcí mistři, ale o hudbě jako takové nemají přehled. Na tom něco je. Jazzmani jsou kolikrát strašně zakouslí do toho svého a nevidí ani napravo ani nalevo. A to v žádném případě není správně a já jsem to takhle měl mnoho let taky. Teprve potom jsem začal obdivovat krásy jiné hudby. Člověk se v průběhu let může měnit zásadním způsobem.

To, co zdejší jazzové kapely drží při životě, je stále ta vzájemná inspirace i pocit komunity a naděje na mezinárodní spoluhráče i uplatnění. Objevil jsi v poslední době nějakého nového muzikanta, který by tě takříkajíc znovu nakopl? Tenhle pocit už jsem nezažil dlouho. Ale povedlo se to trochu saxofonistovi Osianu Robertsovi z Walesu. Byl nedělní jam session U malého Glena a zrovna se tam objevil Jiří Mráz, tak jsme si chvíli povídali na baru a on najednou od toho baru odskočil a vyhrkl: „Kdo to je?“ A je fakt, že jak do toho Osian foukl, tak mi bylo okamžitě jasné, že to není nikdo od nás. Myslel jsem si, že je to Američan, protože stylově to bylo někde mezi Sonny Rollinsem a Stevem Grossmanem, takový ten správný bebopový saxofon, zmáklý se vším všudy, že bylo až děsivé to slyšet. A Osian pak s námi chodil hrát. Takže on mě tak trochu nakopl, i když už tehdy jsem cítil, že na mě jdou tyhle stavy, které vyvrcholily tím, že jsem toho úplně nechal a snažím se vyčistit si hlavu. Ale plánujeme spolu balady v duu.

Když jsem tě naposledy viděla fyzicky pracovat, bylo ti asi sedmnáct a tahal jsi v prodejně s potravinami basy s prázdnými lahvemi. Čím se budeš živit? Musím učinit nějaký radikální řez. Protože tenhle způsob života, který jsem v sobě lámal až do extrémů, by mě přivedl k záhubě. A je to opravdu vážné. Nevím. Půjdu třeba k popelářům.

Cože? Přemýšlím, jestli se někdo z beboperů a jejich nástupců živil jako popelář, mám dojem, že převažovalo mytí nádobí. Už jsem to kdysi dávno dělal v rámci civilní vojenské služby. Velké pozitivum je, že popeláři si udělají svou práci a mají klid. Vzpomínám si, jak jsem koulel popelnice první týden a jeden vysloužilý popelář, který už je dneska v důchodu, mi říkal: ty jsi ten od té muziky, viď? Říkám: No, trochu hraju na piano. A on: A znáš Ellu Fitzgerald? Zůstal jsem stát a málem jsem tu popelnici nedokoulel, protože on znal Louise Armstronga a bavili jsem se o Hemingwayovi. To byl frajer, nádhernej člověk.

Učíš historii jazzu. Jací jsou tví studenti? Když je vidím, jak jsou do jazzu nadšení, tak si říkám, že jsem byl přesně takový.

Ale to je omyl. Ty jsi byl zapálený a zakousnutý za pět jiných dohromady! Byl jsi nejposedlejší a nejnekompromisnější ze všech, co znám! A když vidím, jak to ze mě vyprchalo.

Všichni věříme, že se k jazzu vrátíš. Každá tvoje esemeska má stále čtyři vykřičníky, podepisuješ se desítkami jazzových jmen a chrlíš názvy desek. Ale to už je takový slabý odvárek. Doma si už ani nesednu k pianu. Ještě před pěti lety bych se s tebou hádal do krve, že to tak, jak to mám dnes, nikdy nemůže být. Naši studenti hledají cestu k jazzové historii dost těžce. Když si jejich táta doma nepouštěl třeba Franka Sinatru, když nemají základ z rodiny, moc je zvlášť ty rané nahrávky neberou. Co mě vytáčí, je, když si při poslechu čtou nebo hrají s mobilem. Oni nedokáží dvě hodiny soustředěně poslouchat muziku, aniž by u toho něco nemuseli dělat! Souvisí to s tím, jak se vyvíjíme jako lidská společnost díky všem těm technickým zázrakům, jak i lidé od fochu k hudbě přistupují konzumně. A to jen proto, že to mají všechno na tácu až pod nos. Pamatuju si jasně dobu, kdy to bylo „něco“, když měl někdo doma originál anglické elpíčko Beatles. To nikoho dneska nedojímá! Dneska je to: On mi to vypálí. Ale to je děsná nuda. Lidi se mění ve znuděné zíváky.

Co dnes posloucháš? Stále jen jazz? Naopak. Objevil jsem třeba Megadeth, to je fantastická heavymetalová kapela. Znáš jejich desku Rust In Peace?

To je humor? Neměla jsem tu čest. Asi jen z fotek. Ale to je právě jako s tím jazzem! V heavymetalové škatulce existuje spousta vynikajících muzikantů, ale veřejnost je hází všechny do jednoho pytle. Ty obaly jsou strašné, to máš pravdu. Je to pohřební muzika! Jenže oni jsou kreativní a umějí to svoje hrát na nejvyšší úrovni a ještě navíc vycházejí z těch hardrockových klasik, jako jsou ACDC. Já jsem si taky před lety myslel, že heavy metal mi nemůže nikdy nic říct, ale jde jen o to, že uši na to nejsou zvyklé, stejně jako když nejsou zvyklé na jazz. A přitom to má šílený nákop, strašně to šlape, souzvuk dvou elektrických kytar je neuvěřitelný, je to nářez jako prase! Tuhle muziku hodně poslouchám ve sluchátkách, nebo když jsem na cestách. Pořád platí, že hudba je dobrá a špatná a jestli to je jazz nebo něco jiného, je to jedno. Jenom je potřeba mít uši více otevřené.

A hodláš inspiraci Megadeth přetavit do jazzového piana? Jazz se dnes mimo jiné ubírá lačně i tímto směrem, do obskurně nepříbuzných žánrů. Strašně dlouho jsem přemýšlel, že bych něco takového zkusil, ale neumím si to představit. Já vím, že dneska se dá hrát i Nirvana jako jazz. Brad Mehldau například hraje skladby rockové skupiny Radiohead. Ale Megadeth? Tam musejí být ty dvě kytary.

Mehldau také hraje písně Nicka Drakea, čímž vlastně znovuobjevil zapomenutého anglického rockového písničkáře. Od toho už jsem si pořídil celou diskografii! Jedna písnička lepší než druhá, kéž by je natočil všechny.

Proč do toho nejdeš ty? Přemýšlel jsem o tom. Ale z principu to nemohu udělat, to bych se přece opičil. Taky nedám dopustit na to, jak hraje Beatles, je vidět, že na těch deskách vyrostl, stejně jako já. Pro mě je strašně deprimující pocit, že je vší té nahrané muziky tolik. A člověk, i kdyby chtěl, tak spoustu toho nejlepšího ani nepozná.

Najponk, vl. jm. Jan Knop (1972), jeden z nejvýraznějších českých jazzových pianistů, největší znalec a sběratel mainstreamového jazzu u nás. Autor hesla: „Čtyři jsou nejvíc!“, učitel jazzové historie na jazzové VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vystupuje u nás i v zahraničí, natočil alba: sólová Going It Alone, Just About Love, s triem: Ballads, Blues and More a Autumn In New York, všechna u anglo-české firmy Cube–Metier.

Sdílet článek: