7.7.2004 | Autor: Miroslav Srnka | sekce: klasická hudba jazz - články Nerad chodím na koncert, když jsem nemocný a chce se mi kašlat. Nesnáším ty zvukové výbuchy a představa, že bych je mohl sám způsobit, mě děsí. Přesto jsem se to 28. 4. rozhodl riskovat. V Rudolfinu se v rámci cyklu "Ti nejlepší" konal absolventský koncert dirigenta Jakuba Hrůši ze třídy prof. Bělohlávka, a to bylo příliš silné lákadlo. Už úvodní Jeremiášova krátká skladba Tenť Pán velí se nebáti - Český chorál zněla v podání SOČRu jako mohutná a kompaktní znělka k mimořádné události. Přesnost, jasnost, zanícení v dirigentském gestu se ukázaly poprvé a už z koncertu nezmizely. Ve Dvořákově Klavírním koncertu g moll se sólistou Martinem Kasíkem se opravdu s radostí muzicírovalo, orchestr přehledně veden naslouchal, sólista koncentroval publikum radostí ze své vlastní virtuozity. Objevilo se množství nejcennějších momentů, kdy celý sál věří jako jeden muž těm, co sedí na jevišti. Druhou polovinu obsadil Sukův Asrael, dílo obtížné stavby a velmi zásadního sdělení. Obava, že by mladý dirigent na takové poselství mohl nestačit, byla planá. Naopak - věřil jsem tomuto requiem za Sukovy nejbližší více než kdy jindy. I skladatel se totiž v Asraelovi vyrovnával s konečnými otázkami ještě jako mladý člověk, loučil se a bilancoval vášnivě a opravdově, spíš s citem než s moudrostí. Orchestr Hrůšovi a jeho věku přál, hrál po všech stránkách nad svou standardní úrovní. Přejal dirigentovo pojetí sledující více jednotlivé zvukové objekty než polyfonii struktury (k tomu je zřejmě třeba větší zkušenost a klid).
Koncert patřil k tomu vůbec nejlepšímu, co HAMU za mnohé roky nabídla. Nezbývá, než mu držet palce, aby Hrůša narazil na dostatek odvážných a přejících, kteří mu dají včas velké a na míru šité šance. Tento koncert pro mě znamenal zcela rovnoprávný protějšek slavnostním koncertům FOKu a ČF k Dvořákově výročí.

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/06