V zahraničním repertoáru letošního baletního jara mne zaujaly dva tituly – v milánském Teatro alla Scala sto třicet let starý balet Excelsior italského skladatele Romualda Marenca a v londýnském Sadler’s Wells Theatre baletní prvotina z hudební dílny britského popového dua Pet Shop Boys The Most Incredible Thing – Nejpodivuhodnější věc, inspirovaná pohádkou Hanse Christiana Andersena.
Ačkoliv každá inscenace patří do jiného století a reprezentuje odlišný žánrový okruh, obě mají společné téma. Vzdávají hold společenskému pokroku, rozvoji techniky, lidskému umu a soudržnosti, revoltují proti tmářství, porobě, despotismu, hlouposti a lidské zlobě. Zatímco postromantický Excelsior z roku 1881 přináší v symbolických obrazech souboj tmářství a nevzdělanosti s pokrokem a osvětou, pop balet z roku 2011 The Most Incredible Thing – Nejpodivuhodnější věc jde tematicky dále. Podle Andersenovy pohádky k pokroku patří nejen to, co lidský um dokáže vytvořit, ale také lidská schopnost všechno krásné násilím a válkou zničit a lidi pokořit. Za „nejpodivuhodnější věc“ je nakonec oceněna lidská schopnost vzbouřit se a zničit ničitele nejpodivuhodnějších věcí.
Oslava společenského pokroku a boje proti porobě není v baletní tvorbě téma příliš časté. Mezi tvůrci českého baletu dokonce vyvolává zarputilou animositu, pravděpodobně jako opožděná reakce na poučky ždanovovské estetiky socialistického realismu minulého století, kdy byl právě balet Excelsior označen za úpadkovou buržoasní féerii nevhodnou k uvádění. Obdobně postižena byla pravděpodobně také Andersenova pohádka Nejpodivuhodnější věc . V souhrnném vydání Pohádek a povídek Hanse Christiana Andersena z roku 1955 pro Klub čtenářů (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění) není v českém překladu mezi osmdesáti tituly uvedena a ani není zmíněna v doprovodné Andersenově biografii a bibliografii. Třebaže se v době druhé světové války stala významným protiválečným literárním mementem.
Excelsior v Teatro alla Scala
Balet Excelsior patří do kategorie děl baletní klasiky 19. století, která oživují příběhy ze života našich předků scénickými baletními obrazy. Vznikl v roce 1881 pro Teatro alla Scala ze spolupráce dvou Italů, choreografa Luigiho Manzottiho a hudebního skladatele Romualda Marenca, na oslavu technického pokroku jako „Apoteóza osvěty a míru“. Ve sledu dvanácti roztančených obrazů glorifikuje vynálezy páry, elektřiny, telegrafu, železnice, prokopání Suezského kanálu a tunelu pod Alpami. Zachycuje úsilí vědců, strach lidí z pokroku, odhodlání překonávat překážky a přispět ke sblížení národů celého světa. Vystupují v něm nejen symbolické postavy Osvěta, Tmářství, Civilizace, Otrok, Svornost, ale i konkrétní osoby jako Alessandro Volta, Denis Papin, italští a francouzští inženýři a další postavy.
V Marencově hudbě zaznívají melodie lidových tanců i rytmy módních tanců z konce 19. století. Balet je připomínkou naivního optimismu a víry v dobrodiní pokroku v době Belle Époque, která ještě netušila hrůzy světových válek. Forma jeho uměleckého ztvárnění odpovídá uměleckému vkusu své doby a plně využívá blahodárných možností tehdy nového vynálezu elektřiny pro prezentaci nových scénických možností. Taneční a hudební prostředky doplňují „effetti tecnici“ a scénografie, v níž nechybí ani loď v Suezském kanálu, jedoucí vlaky na brooklynském mostě nad mořským zálivem a telegrafní ústředna.
Po úspěšném uvedení v Miláně, kde v prvním roce po premiéře dosáhl 103 repríz, se Excelsior rozletěl na světové baletní scény do Paříže, Vídně, Londýna, Ruska a USA, v roce 1913 byl zfilmován. Na zahraničních scénách hostovali tehdejší italské baletní hvězdy, například Enrico Cecchetti a Virginia Zucchi. V roce 1885 dospěl Excelsior také do pražského Národního divadla, kde byl ředitelem František A. Šubert a uměleckým šéfem baletu Augustin Berger. Původní choreografii z Teatro alla Scala nastudoval v Praze Ital Enrico Bori, pověřený Manzottim k realizaci téže inscenace také ve Vídni.
Obsah baletu napovídají názvy jednotlivých obrazů: 1. V tmách, 2. Sídlo genia světla a věd, 3. První parník, 4. Vítězící síla páry, 5. Elektřina, 6. Vítězství elektřiny, 7. Samum, 8. Suezský průplav, 9. Prokopání Arlberku, 10. Vítězství světla, 11. Slavnost civilizace a sbratření národů, 12. Apoteóza osvěty a míru. Úvodní mluvené slovo přeložil a pro jednotlivé scény rozšířil Jaroslav Vrchlický. V nákladné inscenaci s velkým obsazením vystupovali také činoherci jako interpreti menších baletních rolí. Závěrečné velké pas de deux osvobozeného Otroka s postavou Civilizace tančili Augustin Berger a jeho manželka Giulietta Paltrinieri. Excelsior se uváděl v Národním divadle s velkým úspěchem celých dvacet devět let, jeho slavnou éru přetrhla první světová válka v roce 1914.
Z divadelní scény přešel Excelsior do italského loutkového divadla a stal se lidovou zábavou. Na nové jevištní zrození čekal padesát tři let. Až po druhé světové válce roku 1967 divadelní impresário Luigi Paone uvedl Excelsior podle Luigi Manzottiho na 30. Magio Musicale Fiorentino v choreografii tanečníka Uga dell’Ara a s hudební partiturou Romualda Marenca, kterou přepracovali skladatelé Fiorenzo Carpi a Bruno Nicolai. Úspěch byl ohromný. K Excelsioru se začali opětovně vracet italští choreografové a v 70. letech ho inscenovali v dalších italských divadlech. V roce 1974 představil na scéně Teatro alla Scala svou verzi Manzottiho inscenace Ugo dell’Ara, sám představitel postavy Tmářství.
Excelsior je k dispozici na DVD v záznamu z roku 1987, který provedla společnost Radio Televisione Italiana u příležitosti oslav dvoustého výročí založení Teatro alla Scala v mimořádném uměleckém obsazení: Carla Fracci (Civilizace), Paolo Bortoluzzi (Otrok), Anna Razii (Světlo) a Bruno Teolli (Tmářství). Na novějším DVD z roku 2002 se v hlavních rolích představují Marta Romagna (Světlo), Roberto Bolle (Otrok) a Riccardo Massimi (Tmářství).
Ovšem podstatný rozdíl je vidět inscenaci na DVD anebo na scéně v autentickém prostředí Teatro alla Scala. Třebaže se jedná vždy o tutéž choreografii, kterou vytvořil Ugo dell’Ara.
Atmosféru představení navozuje divadelní opona, na níž se mezi múzami vznáší jako symbol pokroku železniční lokomotiva. Mluvené slovo recitátora v úvodu baletu je totožné s českým textem Jaroslava Vrchlického k pražské inscenaci z roku 1885: „Boj světla s tmou – toť půtka odvěká a zápasiště její nitro člověka… Nuž, pojďte za mnou, zrak i srdce vzhůru, víc září jas, čím větší zmůže chmuru!“ Závěrečná kolektivní apoteóza s vlajkami všech národů evokuje Vrchlického vizi: „ Kdy přestanou války hrůzné a národ stejně velký, malý, krev z čel i rukou sobě otře a jak vy zkrušili jste skály, své dávnověké vrahy potře!“
Za novým uvedením Excelsioru stojí současný baletní ředitel Teatro alla Scala Machar Vaziev, dlouholetý umělecký šéf baletu Mariinského divadla v Petrohradu. To on již v devadesátých letech minulého století, společně s dramaturgem baletu Pavlem Geršenzonem a choreografem Sergejem Vicharevem, započal spolupráci s Divadelní knihovnou Harvardské univerzity v americkém Bostonu pro zapůjčení originálních tanečních partitur baletů Mariuse Petipy. Inscenace Spící krasavice , Bajadérky, Coppélie a dalších opusů, uvedených od přelomu 21. století v odpovídajícím baletním stylu a technice se zachováním původního smyslu díla, podnítily zájem dalších významných baletních scén o návrat k originálům baletních děl světové, případně vlastní provenience.
Milánské Teatro alla Scala navazuje na slavnou minulost své baletní tradice. Zkušenosti Machara Vazieva z Mariinského divadla s inscenováním děl baletní klasiky 19. a 20. století (Marius Petipa, Lev Ivanov, George Balanchine, Roland Petit, Kenneth MacMillan) i opusů současných jak v tématech, tak inscenační struktuře (John Neumeier, Alexej Ratmanskij, William Forsythe) opravňují k naději pro restart k nové slávě milánského baletního souboru.
The Most Incredible Thing v Sadler’s Wells Theatre
Z uměleckého spojení popové legendy Pet Shop Boys (Neil Tennant a Chris Lowe, instrumentace Sven Helbig) s venezuelským choreografem Javierem de Frutos, ruským baletním umělcem Ivanem Putrovem – bývalým sólistou Královského baletu Covent Garden, sedmnáctičlenným baletním kolektivem a patnácti muzikanty vznikl loni pozoruhodný balet The Most Incredible Thing – Nejpodivuhodnější věc. Pozoruhodný je na něm nejen fakt, že se jedná o celovečerní autorský balet s původním scénářem, novou hudbou a choreografií, ale také to, že přináší společensky závažné téma populární scénickou formou, inspirovanou strukturou celovečerních klasických baletů 19. století.
Autoři netajili svůj záměr navázat v nové tvorbě na odkaz skladatele Petra Iljiče Čajkovského a choreografa Mariuse Petipy. Vypracování scénáře podle Andersenovy stejnojmenné pohádky svěřili Matthewovi Dunsterovi. Hudební předloha k baletu byla zaznamenána na CD ve spolupráci s polským symfonickým tělesem Wroclaw Score Orchestra (pod vedením Dominica Wheelera). Představení v Sadler’s Wells ovšem doprovází live orchestr.
Inscenace, poučená na tradičních choreografických postupech 19. a 20. století, spojuje tvarosloví současného tance, hip hopu, street dance a baletní klasiky s videoprojekcí, filmem a světelnými efekty (výtvarné řešení Katrina Lindsday, animace Tal Rosner). Vyznění multimediálního představení výrazně předurčuje neutuchající tep rytmicky výrazných hudebních struktur z dílny Pet Shop Boys.
Příběh vypráví o podivném království zrobotizovaných lidí, kde král vyhlásí soutěž o nejpodivuhodnější věc. Vítěz má dostat za odměnu královu dceru a půl království. Porota ocení za „nejpozoruhodnější“ zvláštní hodiny, na nichž každé z dvanácti čísel ciferníku připomíná nějakou významnou osobnost, přírodní jev nebo událost z historie lidstva. Například Jednička evokuje postavu Mojžíše, Dvojka Adama a Evu. Čtyřku představují Čtyři roční doby, na Pětku se zjeví Pět smrtelných hříchů, Šestku symbolizuje Šest teček na hrací kostce atd. Na dvanáctku se zjeví na promítacím plátně v rychlém sledu plejáda jmen nejvýznamnějších osobností všech oborů lidské činnosti.
Hodinářovu odměnu – princeznu a půl království uchvátí vojenský despota Karl, který rozbije hodiny s historickou pamětí a ovládne zrobotizované lidi. Porobená porota označí za „nejpozoruhodnější“ jeho čin. Tvůrce hodin je uvězněn i s králem a obyvatelstvo se účastní neradostné svatby. Síla lidské tvořivosti však nakonec přemůže válečnou destrukci (hodináře neopustí múzy ani ve vězení), postavy z hodin pomohou porazit despotu, osvobozený lid se raduje na svatbě hodináře s princeznou. Obnovené hodiny symbolizují dílo lidského umu, prchavost času i jeho věčnost.
Závěr baletu přichází poněkud neočekávaně, jako by se sami autoři zalekli společenského dopadu své výpovědi. Láska zvítězí nad zlem jaksi samočinně.
Představitelé hlavních rolí Ivan Putrov (Despota Karl), Clemmie Sveaas (Princezna) a Aaron Sillis (Hodinář) interpretují baletní příběh o lidské bezmocnosti proti násilí s výrazovou suverenitou a vnitřním zaujetím. Javier De Frutos neváhá použít v souvislostech nového uměleckého sdělení inscenační postupy, které ho zaujaly ve známých choreografiích (například v Zeleném stole Kurta Joose a Apollónovi George Balanchina). Ve svatebním obřadu Princezny s Diktátorem uplatňuje výrazné pohybové tvary i kostýmy z originální inscenace Bronislavy Nižinské Les Noces (Svatba ).
Inscenaci by prospěla dramaturgická sevřenost v prezentaci jednotlivých epizod hodinového ciferníku, větší střídmost v barvitosti vizuálních efektů a intenzitě bicích nástrojů hudebního doprovodu. Nicméně opravdovost umělecké výpovědi je přesvědčivá.
