Milan Škampa – naplno muzikant, život naplno, osobnost originální v každém okamžiku, Pražan. Gratulační koncert HAMU před deseti lety Milanu Škampovi k sedmdesátinám se změnil na přání oslavence v poctu Janáčkovi – Kreutzerova sonata a Listy milostné v podání Milana Škampy a Škampova kvarteta. Lichtenštejnský palác nabitý k prasknutí a večer, který jasně připomněl trojí cestu Milana Škampy: hudebník, pedagog, janáčkovský badatel. Aktuální osmdesátiny? Sešli jsme se k rozhovoru. Košatou činnost profesora PhDr. Milana Škampy lze jen naznačit, je stále akční a z paměti vybírá znalosti, nepřeberné bohatství fakt, pozoruhodností, historek i objevů. Škampa houslista a Škampa violista je kapitola zdánlivě uzavřená, už nehraje, ale znalosti předává.
Byly mu tři, když si od Ježíška vyprosil housličky. Dostal je. Poděkoval mu ukolébavkou, zůstala v paměti dodnes. Intenzivní výuku houslové hry dostal u své maminky: Antonie Škampová-Moravcová byla státně zkoušená učitelka hudby, vynikající, oblíbená a žáky milovaná. „U nás se pořád hrálo, v kuchyni vyučovala maminka a tatínek, sice meteorolog, ale hudební nadšenec a znalec, jen jak se vrátil z práce, hned spěchal do našeho jediného pokoje k svému Blüthnerovi a hrál svého milovaného Schumanna a Chopina. A tak jsem vyrůstal permanentně v hudbě.“ První koncertní vystoupení v pěti letech v Sladkovského sále Obecního domu – „Buďte zticha, já vám chci zahrát!“ – okřikl rozesmáté publikum.
Když bylo Milanovi 13 let, předala ho jeho maminka do další houslové péče svému nejmilejšímu spolužákovi na konzervatoři, violistovi Ladislavu Černému. Další studia houslí absolvoval pak na AMU u dr. Alexandra Plocka a profesora Františka Daniela, vynikajících žáků Otakara Ševčíka. Na konci války jej housle přímo zachránily: „Ročníky 27 a 28 měly být totálně nasazeny, ale náš ředitel gymnázia mi antidatoval potvrzení, že jsem ze školy vystoupil. Byl jsem ovšem bez místa. V předvečer dne D zatefonoval profesor Černý řediteli hudebního vysílání rozhlasu K. B. Jirákovi: »Kódl, mám tu houslistu – těch můžeme půjčovat – je mu šestnáct a je výbornej, hraje Zigeunerweisen a Beethovenův koncert – Tak ať ráno přijde!«„
„V době náletů na Prahu se i koncem ledna 1945 chodilo do krytů. A tak jsem osvěžoval svého dva roky opomíjeného Beethovena v mrazivém sklepě. Ráno komisi tvořili kromě Jiráka Mirko Očadlík, František Dyk, Václav Trojan a dr. Jaroslav Zich. Dovolil jsem se, zda mohu začít Beethovena Leonardovou kadencí na rozehrání, dohrál jsem 1. větu, pak ještě její expozici a už jsem byl přijat! Mirko Očadlík chtěl, ať ještě zahraji ze Sarasateho frišku. Jaroslav Zich začal, poprosil jsem, ať zahraje úvod rychleji, a ještě rychleji, takže spustil s obrovskou rychlostí a byla spousta legrace. Tak jsem se v šestnácti letech stal sólistou Českého rozhlasu. »Aber in welchem Orchester spielen Sie?« řekli mi na Arbeitsamtu, pracovním úřadu. Zkroušeně jsem se vrátil ke K. B. Jirákovi. Zatelefonoval Rudolfu Leo Vašatovi, který měl zábavný orchestr a v něm jsem hrál třetí housle dvakrát týdně až do revoluce. V rozhlase jsem měl každé tři neděle sólové relace.“
Sólovým hráčem v rozhlase zůstal Škampa ještě jedenáct let. Na kontě má asi patnáct premiér houslových děl, Emila Axmana a houslový koncert Vladimíra Sommera měl ze všech nejraději. „Vysílalo se naživo, když jsem hrál Čtyři skladby Josefa Suka, Pepula Suk mi moc krásně písemně poděkoval, že by měl dědeček velkou radost. Když jsem pak koncem ledna 1956 ujišťoval hráče doprovázejícího rozhlasového orchestru – tak ještě jednou a pak už na housle hrát nebudu – nechtěli tomu věřit.“
Neznali ovšem telegram, který mu 7. ledna 1956 poslal na Slovensko zakladatel Smetanova kvarteta Antonín Kohout: „»Milane, přijeď hned do Prahy, máme pro Tebe něco zajímavého.« Jel jsem celou noc a když jsem se ráno setkal s členy Smetanova kvarteta, podal mi Kohout violu Ferdinanda Augusta Homolky, na kterou hrával Antonín Dvořák, s tím, abych nahradil odstupujícího Jaroslava Rybenského. Tehdy jsem měl violu vůbec poprvé v rukou, ačkoliv jsem sedm let studoval u violisty Ladislava Černého! Nedovedu si představit, že bych takové pozvání přijal od kteréhokoli jiného kvarteta, měl jsem přece svůj milovaný houslový repertoár, zvláště Sukovu Fantasii, Dvořákův a Brahmsův koncert, jako sólista jsem hrál se všemi významnými českými orchestry a s našimi největšími dirigenty – Smetáčkem, Ančerlem, Neumannem.“ Byl také laureátem několika mezinárodních houslových soutěží, 1947 Praha, 1951 Berlín, 1955 Varšava.
Nástup do Smetanova kvarteta byl perný. „Musel jsem během čtyř měsíců zvládnout základní repertoár toho roku, měli jsme tři Mozarty, tři Beethoveny, oba Smetany, oba Janáčky, Schuberta Es dur i d moll. Všechno zpaměti a většina těchto »mých premiér« byla na mezinárodních festivalech – v Stockholmu, Helsinkách, na Wiener Festwochen a nakonec i v Salcburku, kde jsme hráli i velmi náročný Schubertův d moll kvartet Smrt a dívka. I tento koncert vysílali v přímém přenosu rozhlasem a teď po půl století ožil na CD. Kritika píše, že výkon byl vynikající.“
Se Smetanovým kvartetem prožil Milan Škampa třiatřicet let společného uměleckého života a více než 3400 koncertů v 54 zemích a natočil více než 100 desek. „Už v době nejsilnějšího politického napětí jsme jako úplně první ze socialistického tábora hráli v roce 1957 v USA, v Austrálii, na Novém Zélandě a o rok později i poprvé v Japonsku. Tam jsme pak plných třicet let často hostovali, byli jsme po dlouhá léta jejich vůbec nejoblíbenějším komorním souborem. Hráli jsme tam snad vůbec nejlépe, mimořádně intenzivní koncentrace publika nás inspirovala a zavazovala. Japonci jsou úplně zamilovaní do Dvořáka, nejen do Novosvětské, ale i do jeho českoamerické pentatoniky, do kvartetu F dur, Amerického opusu 96. Leckdy jsme ho slyšeli ve své interpretaci už cestou na koncert ve výtahu i v taxíku. Řada Japonců nás kvůli tomuto Dvořákovi provázela i na turné a udivovali nás neuvěřitelnými postřehy o drobných odchylkách, jak jsme kde hráli. Ty ovace po koncertech, mívali jsme až prstovou křeč z bezpočtu podpisů, které jsme museli rozdat, leckdy i na trička, ba i na tělo.“
Co je nezapomenutelné? „Pro mne první koncerty Davida Oistracha a Emila Gilelse v Praze a Svjatoslava Richtera obzvláště v Liberci. Z našich koncertů patřily k nejlepším patrně ty v londýnském Wigmore Hall, v Hamburku, v Mnichově a v Praze.“ Nalétali bezpočet kilometrů: „Jen v roce 1957, když jsme byli poprvé v Americe, to bylo těmi pomaloučkými letadélky 124 000, pokračovali jsme na měsíc do Austrálie, pak další měsíc na Nový Zéland, tam jsme hráli víc koncertů, než mají měst.“
Smetanovo kvarteto, špičkové těleso své éry, dnes legenda, věnovalo nesmírně mnoho času každodenní přípravě a všude, třeba i před malými koncerty, v sále vždy dvě hodiny před koncertem cvičili. „Co teprve intonace, běžně jsme třeba i tři čtvrtě hodiny intonačně pilovali jediné místo. To je ovšem zmrtvující, taková čistící činnost, ale já věřím a hlásám, že minimálně v prvních pěti až deseti letech se soubory musejí systematicky denně věnovat intonování, v kvartetu je nesmírně složité, zejména střední hlasy se musejí umět pohotově přizpůsobovat.“
Tully Potter, dnes nejuznávanější evropský znalec smyčcového kvarteta a violy, věnoval Milanu Škampovi svou studii The Czech Viola Virtuosi, přeloženou do řady světových jazyků: „…dva nejvýznamnější umělci v Praze, kteří po válce vzali violu do ruky, jsou Milan Škampa (1928) a Josef Suk (1929).“ Při své skromnosti Milan Škampa zamlčoval před kvartetisty i rodinou, co dalšího o něm jinde napsal: „Všichni jsou přesvědčeni, že Škampa přetvořil Smetanovo kvarteto z vynikajícho souboru do výjimečného, ba dokonce v letech 1960 – 1980 největšího ze všech.“ A co o posledním Škampově vystoupení v Evropě, na festivalu v Edinburghu v srpnu 1991? „Mistrova ruka všechno proměnila“ – hlásá název jeho kritiky.
Pedagog? Jako profesor violy a komorní hry na pražské AMU působí od roku 1966, vychoval řadu vynikajících violistů. Snad nejbližší jsou Milanu Škampovi jeho první absolvent a dnes blízký přítel Miroslav Sehnoutka, Radim Sedmidubský, Jaroslav Pondělíček, vedoucí violové skupiny České filharmonie, a jeho poslední žák Pavel Nikl z Haasova kvarteta. Za svého hudebního otce jej stále považuje jak světově proslulé Škampovo kvarteto, tak i nováčci mezi světovou kvartetní elitou Pavel Haas Quartet. Od roku 1990 vychovává pravidelně kvarteta ve Florencii na Scuola di Musica di Fiesole, od sedmdesátých let je pravidelným lektorem mistrovských interpretačních kurzů v Evropě i v Japonsku. Za všechny nejvýznamnější vysoké školy vzpomeňme ty anglické – Royal College of Music v Londýně a Royal Northern College of Music v Manchesteru. „Rád vzpomínám na sedm let inspirativní spolupráce s mnoha mladými evropskými kvartetisty na letních kursech v dolnorakouském Reichenau a nejkrásnější je pro mne Evropská kvartetní Akademie ve Florencii, založili jsme ji roku 2001 spolu s Piero Farullim, Norbertem Braininem a Hatto Beyerlem.“ Milan Škampa patří k nejžádanějším porotcům mezinárodních kvartetních a violových soutěží.
Muzikolog, janáčkovský badatel, editor: „Paralelní studium dvou fakult, houslí na AMU a hudební vědy na Karlově univerzitě bylo pro mne víc než přirozené, vždycky jsem se chtěl dopracovat k co nejautentičtějšímu hudebnímu zápisu a interpretaci.“ Však také disertační práce z roku 1952 má titul: Josef Suk – člověk, skladatel a reprodukční umělec (Příspěvek k interpretaci a kritickému vydání houslových skladeb) . Škampův nikdy nekončící badatelský zájem patří především Leoši Janáčkovi a jeho smyčcovým kvartetům. První „Z podnětu Kreutzerovy sonaty L. N. Tolstého“ vyšel ve Škampově revoluční edici v roce 1975 v Supraphonu. Svět hraje téměř výlučně z tohoto vydání, jak dosvědčují spousty nahrávek a je jich už přes šedesát. Kritická edice Druhého kvartetu Listů důvěrných dokončená v roce 1979 je dosud nevydaná, ale mnozí interpreti už na ní vyrostli a je doložená řadou nahrávek. Janáček? „Nejkrásnější komplikace mého života“, téma tak obsáhlé, že vyžádá samostatnou studii.
Osudová setkání píší svou kapitolu – krásné chvíle s Yehudi Menuhinem, s Rudolfem Firkušným, s Lionelem Tertisem; kvartetní muzicírování v Evianu s geniálními kvartetisty – Oscar Shumsky hrál prim na stradivárky 1705, druhé housle hrál primarius výsostného, Smetanovcům nejdražšího souboru Quartetto Italiano, Paolo Borciani na nástroj J. B. Vuillauma, Milan Škampa na violu Amatiho a na violoncello Claus Adam, nejvýznamnější cellista Juilliard Quartet.
Do Škampova života patří i řada nástrojů, houslí, viol a především smyčců, spousta setkání, tolik prožitků. Naštěstí má Milan Škampa teprve osmdesát a ví, jak kdysi přeskromný Jefrem Zimbalist konsternoval mladého virtuosa brilantním, až neuvěřitelným řadovým staccatem: „Copak jste nevěděl, že jsem nejlepší devadesátiletý houslista na světě?“ A devadesátiletý Milan Škampa? „Všechno je jinak“ – řekne.
