Michel Lethiec: Obávám se nedostatku peněz na kulturu
15.7.2003 | Autor: Lenka Foltýnová | sekce: klasická hudba jazz - články
Francouzský klarinetista MICHEL LETHIEC (1946) je v současné době považován za jednu z předních osobností mezinárodní hudební scény. Je nadšeným propagátorem soudobé hudby, o čemž svědčí premiéry četných skladeb žijících autorů (Penderecki, Denisov, Corigliano, Landowski atd. ). Realizoval mnoho nahrávek pro různé firmy (RCA, Arion, Lyrinx), z nichž některé získaly významná ocenění. Jako profesor působí na konzervatořích v Paříži a v Nice a svou pedagogickou misi rozšiřuje díky mistrovským kurzům po celém světě (Šanghaj, Peking, Hong-Kong, Lausanne, Londýn atd.). Je uměleckým ředitelem festivalu Pablo Casalse v Prades. V loňském roce byl jedním ze členů mezinárodní poroty soutěže Pražského jara a letos vystoupil na tomto festivalu jako sólista.V loňském roce jste byl členem mezinárodní poroty interpretační soutěže Pražského jara. Podle čeho a jak hodnotíte jednotlivé soutěžící. Co si myslíte o objektivitě takovýchto soutěží? V případě soutěží hledím na dvě kritéria. Prvním z nich je hráčská technika, která musí být dokonalá a na vysoké úrovni. Důležitějším a hlavním kritériem je ovšem hudba a dobrý pocit, který z hráče na pódiu vyzařuje. Hra srdcem a specifický projev je rovněž velmi důležitý.
Francouzská dechová škola je slavná svým specifickým zvukem. V čem to vězí? Je pravda, že máme specifickou "dechařskou" školu. Její specifikum je asi ve flexibilitě, barvě a způsobu, jak hovořit skrze hudbu; tohle má asi vazbu na francouzský jazyk (flexibilita, rychlost, melodičnost), ale nedá se říci, že by francouzská škola byla tou nejlepší. Úroveň všude na světě je velmi vysoká.
Říká se, že existují paralely mezi českou a francouzskou mentalitou. Myslíte si, že je to pravda a existují tyto paralely i v kultuře? Určitě a asi nejvýraznější je to v hudební poezii a v barvách, například Janáček vytváří hudební příběhy, podobně jako tomu bylo ve francouzské hudbě v 19. století.
Jaký je váš vztah k české hudbě (kromě toho, že váš zeť je český skladatel Kryštof Mařatka)? Již před tím, než jsem se s Kryštofem seznámil, jsem hrál řadu českých skladatelů. Také festival Pablo Casalse v Prades uvádí české skladby v interpretaci českých hudebníků, například Pražákova a Talichova kvarteta.
Jste profesorem na konzervatoři, sólistou, členem různých komorních ansámblů, porotcem v mnoha mezinárodních soutěžích, ředitelem festivalu... Kterou z těchto profesí máte nejraději? To nejsou profese, to je život. Nemám pocit, že bych dělal něco rozdílného. Můj život je v hudbě, je plný nových zkušeností, setkávání s novými skladateli, hudebníky.
Co je důležité pro dobrou hru na klarinet? Je to stejné jako u jiných nástrojů. Klarinet není těžší nástroj v porovnání s jinými. Základním předpokladem je vynikající technika, hudebníci jsou svým způsobem dělníky svých nástrojů, dále dobré zdraví a kondice, schopnost najít v hudbě její hluboké a skryté myšlenky a barvy a také smysl pro komediantství, protože jste na jevišti, a notná dávka štěstí.
Přibližte čtenářům HARMONIE historii a současnost festivalu Pabla Casalse. Festival v Prades je slavný a má dlouhou tradici. Mnoho festivalů v Evropě vzniká z různých důvodů, třeba z politických nebo pro turisty. Prades je jiný. Celé to vzešlo od slavného violoncellisty Pabla Casalse. Byl Španěl, Katalánec a přesvědčený republikán. Před 2. světovou válkou se silně postavil proti fašismu a Francovi. Jakmile Franco přišel k moci, musel Casals opustit Španělsko. A tak se dostal jako uprchlík do Prades. Začal koncertovat v malém domku a od roku 1950 sem za ním jezdila řada světových hudebníků. Takže zpočátku se jednalo o setkání hudebníků z celého světa, kteří v Prades zůstali po dobu dvou týdnů za účelem společného sdílení hudby a vzájemného přátelství. Což je pro festival velmi výjimečné, myslím zvláště tuto filozofickou a humanistickou myšlenku. Festival se tedy od roku 1950 koná každoročně. Při festivalu rovněž existuje akademie, na níž vyučují přední pedagogové z celého světa, takže mladí hudebníci mají možnost přiučit se od nich něčemu novému. Festival je částečně dotován prodejem vstupenek na koncerty a lokální regionální vládou a dalšími hudebními institucemi převážně z Francie.
Co si myslíte o dnešní generaci mladých skladatelů? Během minulých let bylo pro každého povinností hrát seriální hudbu, ale tento styl nebyl šitý na skladatelskou míru všem. Dnes tomu tak není. Kryštofova generace je jiná. Mladí lidé se o tyto věci nestarají. Když chce někdo psát elektroniku, tak ji píše. Jiný píše zase jiným stylem. Podle mého názoru je to tak osobitější a lepší.
Myslíte si, že mají mladí hudebníci šanci prosadit se během svého hudebnického života? No, moc šancí nemají. Je to složité. Svět se čím dál více soustřeďuje na byznys, vše je čím dál více komerční. Přitom prosadit se, je pro mladého člověka velmi důležité.
Podporuje nějak francouzská vláda mladé hudebníky, hudební akce a kulturu vůbec? Francouzská vláda kulturu podporuje. Ne sice v té míře, jako tomu bylo dříve, ale například když požádám o stipendium pro svého nadaného posluchače, který studuje v chudé zemi, tak ho podpoří - příkladem toho je i Kryštof, který je ve Francii čím dál známější. Loni proběhly ve Francii volby a 20% Francouzů hlasovalo pro fašisty. Na druhou stranu je Francie otevřená vůči cizincům a stará francouzská tradice pomáhat lidem se stále dodržuje, na což jsem jako Francouz velmi hrdý. Doufám, že i česká vláda bude ve větší míře umělce podporovat. Jedinou dobrou věcí za starého komunistického režimu byla vysoká úroveň hudebního školství, řada skvělých pedagogů a sociální zabezpečení studentů. Rád bych, aby se všechny postkomunistické země držely na cestě kultury dostupné všem. Zároveň se však s pocitem nově nabyté svobody vynořily další problémy, mimo jiné nedostatek peněz na kulturu a toho se obávám.
Michel Lethiec: Obávám se nedostatku peněz na kult
Francouzská dechová škola je slavná svým specifickým zvukem. V čem to vězí? Je pravda, že máme specifickou "dechařskou" školu. Její specifikum je asi ve flexibilitě, barvě a způsobu, jak hovořit skrze hudbu; tohle má asi vazbu na francouzský jazyk (flexibilita, rychlost, melodičnost), ale nedá se říci, že by francouzská škola byla tou nejlepší. Úroveň všude na světě je velmi vysoká.
Říká se, že existují paralely mezi českou a francouzskou mentalitou. Myslíte si, že je to pravda a existují tyto paralely i v kultuře? Určitě a asi nejvýraznější je to v hudební poezii a v barvách, například Janáček vytváří hudební příběhy, podobně jako tomu bylo ve francouzské hudbě v 19. století.
Jaký je váš vztah k české hudbě (kromě toho, že váš zeť je český skladatel Kryštof Mařatka)? Již před tím, než jsem se s Kryštofem seznámil, jsem hrál řadu českých skladatelů. Také festival Pablo Casalse v Prades uvádí české skladby v interpretaci českých hudebníků, například Pražákova a Talichova kvarteta.
Jste profesorem na konzervatoři, sólistou, členem různých komorních ansámblů, porotcem v mnoha mezinárodních soutěžích, ředitelem festivalu... Kterou z těchto profesí máte nejraději? To nejsou profese, to je život. Nemám pocit, že bych dělal něco rozdílného. Můj život je v hudbě, je plný nových zkušeností, setkávání s novými skladateli, hudebníky.
Co je důležité pro dobrou hru na klarinet? Je to stejné jako u jiných nástrojů. Klarinet není těžší nástroj v porovnání s jinými. Základním předpokladem je vynikající technika, hudebníci jsou svým způsobem dělníky svých nástrojů, dále dobré zdraví a kondice, schopnost najít v hudbě její hluboké a skryté myšlenky a barvy a také smysl pro komediantství, protože jste na jevišti, a notná dávka štěstí.
Přibližte čtenářům HARMONIE historii a současnost festivalu Pabla Casalse. Festival v Prades je slavný a má dlouhou tradici. Mnoho festivalů v Evropě vzniká z různých důvodů, třeba z politických nebo pro turisty. Prades je jiný. Celé to vzešlo od slavného violoncellisty Pabla Casalse. Byl Španěl, Katalánec a přesvědčený republikán. Před 2. světovou válkou se silně postavil proti fašismu a Francovi. Jakmile Franco přišel k moci, musel Casals opustit Španělsko. A tak se dostal jako uprchlík do Prades. Začal koncertovat v malém domku a od roku 1950 sem za ním jezdila řada světových hudebníků. Takže zpočátku se jednalo o setkání hudebníků z celého světa, kteří v Prades zůstali po dobu dvou týdnů za účelem společného sdílení hudby a vzájemného přátelství. Což je pro festival velmi výjimečné, myslím zvláště tuto filozofickou a humanistickou myšlenku. Festival se tedy od roku 1950 koná každoročně. Při festivalu rovněž existuje akademie, na níž vyučují přední pedagogové z celého světa, takže mladí hudebníci mají možnost přiučit se od nich něčemu novému. Festival je částečně dotován prodejem vstupenek na koncerty a lokální regionální vládou a dalšími hudebními institucemi převážně z Francie.
Co si myslíte o dnešní generaci mladých skladatelů? Během minulých let bylo pro každého povinností hrát seriální hudbu, ale tento styl nebyl šitý na skladatelskou míru všem. Dnes tomu tak není. Kryštofova generace je jiná. Mladí lidé se o tyto věci nestarají. Když chce někdo psát elektroniku, tak ji píše. Jiný píše zase jiným stylem. Podle mého názoru je to tak osobitější a lepší.
Myslíte si, že mají mladí hudebníci šanci prosadit se během svého hudebnického života? No, moc šancí nemají. Je to složité. Svět se čím dál více soustřeďuje na byznys, vše je čím dál více komerční. Přitom prosadit se, je pro mladého člověka velmi důležité.
Podporuje nějak francouzská vláda mladé hudebníky, hudební akce a kulturu vůbec? Francouzská vláda kulturu podporuje. Ne sice v té míře, jako tomu bylo dříve, ale například když požádám o stipendium pro svého nadaného posluchače, který studuje v chudé zemi, tak ho podpoří - příkladem toho je i Kryštof, který je ve Francii čím dál známější. Loni proběhly ve Francii volby a 20% Francouzů hlasovalo pro fašisty. Na druhou stranu je Francie otevřená vůči cizincům a stará francouzská tradice pomáhat lidem se stále dodržuje, na což jsem jako Francouz velmi hrdý. Doufám, že i česká vláda bude ve větší míře umělce podporovat. Jedinou dobrou věcí za starého komunistického režimu byla vysoká úroveň hudebního školství, řada skvělých pedagogů a sociální zabezpečení studentů. Rád bych, aby se všechny postkomunistické země držely na cestě kultury dostupné všem. Zároveň se však s pocitem nově nabyté svobody vynořily další problémy, mimo jiné nedostatek peněz na kulturu a toho se obávám.
časopis Harmonie 2003/06
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Michel-Lethiec-Obavam-se-nedostatku-penez-na-kulturu~15~cervenec~2003/
Komentáře
&;
