Ludmila Peterková: Hraju pro lidi a trochu i pro sebe

1991 – laureátka mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara

1994 – nositelka české Ceny Classic. Je jedním ze zakládajících členů Pražské komorní filharmonie. Začíná vyučovatna pražské konzervatoři

2000 – exkluzivně začíná nahrávat pro firmu Supraphon. CD s Gabrielou Demeterovou a Markétou Cibulkovou

2001 – CD s Pražskou komorní filharmonií (Mendelssohn, Rossini, Bruch)

V bookletu své poslední desky jste vyfotografovaná s Jiřím Bělohlávkem, s kolegy sólisty – a s miminkem. Jak vám změnilo život? Hodně. Můj profesionální život se momentálně změnil v tom, že mám pauzu na konzervatoři, jen tu a tam chodí nepravidelně zájemci ke mně domů na konzultaci. Do konce roku 2003 jsem na mateřské, do té doby mi na škole drží místo. Také koncertů teď není příliš mnoho.

Sama jste si je omezila? Vyšlo to tak samo a je to dobře. Snažím se věnovat spíše nahrávání, natáčení v televizi a podobným věcem, které jsou většinou přes den. Jednak nechci, aby dítě bylo večer beze mne, ale také navíc večer už moc nemohu. Celý den opatruju a přenáším z místa na místo desetikilovou holčičku – i když už chodí, tak občas chce vidět místa, kam nedosáhne, a musím ji vysadit, nebo jde tam, kam nemá, a pak ji musím odnést a nějak jinak zabavit. Recitál je po takovém dni se Zuzanou strašná dřina. Nejen fyzicky, ale i mentálně jsem vyčerpaná, což jsem si již několikrát ověřila.

Ludmila Peterková: Hraju pro lidi a trochu i pro s

Takže nejste jako Dagmar Pecková, která jezdí po Evropě s dětmi, všemi věcmi a s chůvou? Rozhodně jsem v jiné situaci, i když loni jsem hrála několik koncertů za sebou mimo Prahu s holčičkou a s babičkou. Bylo to náročné, třebaže s pomocí babičky to šlo přece jen lépe. Na Dagmar Peckovou ale často vzpomínám, je úžasná, když zvládá takhle se stěhovat se vším… A to já mám dítě jenom jedno!

Jak je to s vaší fyzickou kondicí? Hráč na dechový nástroj ji přece musí mít vypěstovánu…? Klarinet fyzicky vyžaduje hodně. Na koncertě se vždy znovu přesvědčím, že to je fyzická zátěž. Cvičím fyzicky, to jsem dělala i předtím, ale do Zuzančiných šesti měsíců jsem trochu vynechala, až teď chodím do fitcentra, kde mi ji hlídají a mě zároveň hlídají, jestli cvičím správně. Největší dřina jsou recitály. Zahrát jeden koncert s orchestrem je z tohoto hlediska rozhodně příjemnější.

Co je nejtěžší? Udýchat celý koncert? Dechově je klarinet těžký, ale souvisí to s celou fyzickou kondicí. Komplexně. Dech je samozřejmě jedna z nejdůležitějších věcí. Když už nemůžete, je dech mělčí; pak už nemohou ruce – rychlé běhy nejsou zvládnutelné, ruce jsou unavené a bolí; pak povolí nátisk a nakonec začne vynechávat hlava, hrajete jiné noty v místech, kde se vám to normálně nestává – a to je úplný konec. Nechci si ale stěžovat, koncertování mě samozřejmě baví a přijdu při něm na jiné myšlenky. Jak jsem s děckem doma, toužím po společnosti, abych se necítila jenom jako mateřská školka, ale jako člověk své generace, abych věděla, co se děje a tak podobně.

Co to znamená být člověk své generace? Chodit posedět takříkajíc do hospody? V kontaktu s přáteli jsem byla často i takhle. Ale jsou to i koncerty, návštěvy divadel, opery. Dozvíte se, co je nového. Jako žena v podstatě v domácnosti musím volit jiný způsob a kontaktovat všechny z domova. Přátelé se mnohdy bojí mi zavolat, mají obavu, že se mi to zrovna nebude hodit, že vzbudí dítě, nebo že ruší při koupání, a když zavolají, tak se to někdy opravdu právě nehodí a dokonale je odradím… Je dobré, udělat si na přátelské kontakty chvilku.

Váš manžel Vladimír Darjanin je operní režisér. Sledujete operu? Můj manžel je v této době především manažer. Vláda České republiky ho jmenovala počátkem ledna generálním komisařem české účasti na Expu 2005 v japonské Aichi – a myslím, že mimořádné organizační schopnosti má. Stále se také snaží mít přehled o nových inscenacích a směřovaní interpretace opery. Mě spíš zajímají kina a samozřejmě pražský hudební život. Tradiční věci – interpretace asi víc, než skladatelské novinky. Zajímá mě, jací jsou absolventi AMU a konzervatoře, kdo se tam nový vyloupl… A také rádi jezdíme do Krkonoš na lyže.

Jak dlouho jste učila na konzervatoři? Šest let, provedla jsem od prvního ročníku k absolutoriu už jednu třídu. Jeden z mých úspěšných žáků je například Honza Pařík, je teď na AMU a už má tituly z mezinárodních soutěží. Na konzervatoři taky bude absolvovat jedna velmi šikovná slečna, kterou jsem ale měla jen do čtvrťáku.

Jak jste se vlastně mezi pedagogy na konzervatoř dostala? Toužila jste učit? V létě 1994 byl na škole vypsán konkurz na místo profesora, volali mi, jestli mám zájem se zúčastnit, což jsem měla. V té době jsem totiž sháněla zaměstnání, byla jsem na volné noze a myslela jsem si, že by bylo dobré nějaké místo mít. Zúčastnila jsem se tehdy dvou konkurzů – a oba vyšly, takže jsem zároveň nastoupila do Pražské komorní filharmonie. To jsem ovšem zase s tou prací na druhou stranu trošku přehnala, takže jsem po nějaké době orchestr trochu omezila.

A těší vás učit? Učení mě bavilo a baví, až jsem sama překvapená. Středoškoláci na konzervatoři jsou ve věku, kdy už vědí, jestli chtějí dělat muziku, nebo ne. Učit malé děti, začátečníky, mě zatím moc neláká. I když by možná bylo ideální někoho si takhle vést od začátku. Profesor Michel Arrignon, u něhož jsem studovala v Paříži, učí na konzervatoři a vedle toho má soukromě úplně malé žáky, které si vychovává, takže jsou to ve třinácti malí virtuózové nemající zábrany, od základu perfektně vedení.

V kolika letech se obvykle začíná hrát na klarinet? Děti začínají asi v osmi, ve druhé třídě, některé i později. Úplné dřevo poznáte většinou hned na začátku, ale jestli někdo bude výjimečný, to se, myslím, nedá určit hned. Sharon Kam začala prý v jedenácti.

A vy? Standardně, taky v osmi.

Tušila jste, co vás čeká? Začala jsem na zobcovou flétnu a pak jsem si vybrala klarinet – obdivovala jsem kluky ze třídy pana učitele Fořta na lidové škole umění v Karlových Varech, jak dlouho vydrží s dechem. Říkala jsem si – to není možné na jeden nádech tak dlouho hrát. To mě upoutalo. A vizuálně se zdálo, že drží klarinet obráceně: u zobcové flétny, na kterou všichni začínají, máte hlavičku rovně, zkosená je dole. Zaujalo mě, že kluci asi klarinet drží opačně – ten má hlavičku zkosenou nahoře. Takovéto vnější věci mě upoutaly nejdříve. Ale pak už mě chytila muzika jako taková – a stále mě baví.

Ludmila Peterková: Hraju pro lidi a trochu i pro s

Kdy vás chytla hudba doopravdy? Abych řekla pravdu, bavilo mě hrát, ale měla jsem taky spoustu jiných zájmů a ještě na konzervatoři jsem tak trochu lelkovala. Teprve na AMU jsem začala opravdu cvičit a jít do hloubky, taky se to projevilo na soutěži Pražského jara a zájmem vydavatelství.

U houslí přicházejí krásné tóny jistě až po mnoha letech. Kdy se dá už docela dobře poslouchat klarinet? Zeptejte se mé maminky, ta se mnou trpěla všechny ty počáteční pazvuky. Já na rozdíl ode dneška jsem jako malá o zvuku příliš nepřemýšlela. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk už „dospělý“ a jak je veden. Někdo má pěkný tón hned. Pár kamarádek zajímalo, „jak se do toho fouká“, a když jsem jim pořádně vysvětlila, jak na to, první tón, co se ozval, vypadal pěkně.

Co je rozhodující pro vytvoření tónu? Určitě dech a nátisk, pak záleží na každém konkrétním člověku, jakou má představu o tónu, který chce slyšet. Mnohý se začne přizpůsobovat zvuku jiného hráče, ani neví jak. Některým žákům stačilo, že jsem jim hrála, a oni automaticky šli kupředu a tón se jim zlepšil.

Máte vy sama nějaký recept? Hraju na pevnější plátky, které držím pevně v puse. Práce s nátiskem je jedna z nejdůležitějších věcí v projevu klarinetisty – samozřejmě vedle práce s dechem. Můžete měnit barvu povolováním nebo přitahováním rtů, to je asi jeden z nejdůležitějších výrazových prostředků.

Když učíte, říkáte tohle žákům? Budou to jednou třeba vaši konkurenti… Jsem samozřejmě ochotna předat jim všechno, nesnesu poslouchat něco, co se mi nelíbí. Kdyby to šlo, řekla bych jim nejraději všechno hned; ale musí se jít postupně, aby se jim zažily jednotlivé změny.

Líbí se vám, jak hrajete? Ráda se kochám zvukem klarinetu ve velkém sále, kde se mi moje tóny vrací ozvěnou zpět. Ale jinak se sebou nejsem nikdy spokojená. Poslechnu si nahrávku skladby po nějakém čase a už vím, že bych ji chtěla hrát jinak.

V čem? Někde pomaleji nebo rychleji, nějakou frázi nechat víc vydechnout… Je tisíc možností, jak skladbu hrát. Když jsem na začátku cesty a učím se něco nového, často se i vztekám, než se to aspoň trošku podobá představě, kterou o skladbě mám.

Jak sama sebe slyšíte? Když hraju a poslouchám se, samozřejmě slyším trochu zkresleně. Tón slyšíte zevnitř v podstatě stejně, jak zní, ale některé fráze, o nichž si myslím, že jsou dobré, ze záznamu znějí jinak. Záměr „zvnějšňování niterného“ prostě nevyjde a já slyším, že musím jít jinou cestou. Představa a subjektivní pocit jsou v takovém případě rozdílné, neodpovídají skutečnosti a pravdě. Proto je také dobré občas jít na hodinu. Mám pochopitelně nadále konzultanta, uměleckého poradce, svého profesora.

Jste ve svých hudebních zálibách vyrovnaná, nebo máte pro něco slabost? Baví mě vše, k čemu se dostanu, ale dramaturgie mého hudebního života je značně dána poptávkou. Nastuduju skladby, které mají pořadatelé zájem uvést. Na druhou stranu jsou věci, které mám už dlouho v hlavě, nikdo je nechce – a já se k nim nemohu pořád přes jiné zakázky dostat.

Co sem například patří? Jeden z mých snů je Klarinetový koncert Jeana FranĆaixe, už jsem ho skoro měla „udělaný“ v Paříži, ale dosud není v takovém stadiu, abych ho mohla veřejně nabídnout. Je to jedna z největších „klád“, co znám. U nás ho pár lidí hrálo, je to pěkná, trochu groteskně znějící věc, lidem se líbí; je v něm strašně moc not a je těžký na ruce, na výdrž.

Jak je zaměřena pořadatelská poptávka? Jen na Mozarta? Je širší. Orchestry samozřejmě velmi často chtějí Mozarta, ale také Kramáře, Webera, to jsou hezké koncerty. Je sice dobré, nehrát je neustále a proložit je Coplandem nebo Rossinim, ale Mozarta můžu hrát skoro pořád, stále mě baví.

Při nahrávání máte možnosti širší? Pro Supraphon mám letos natáčet s Panochovým kvartetem kvintety od Johannesa Brahmse a Maxe Regera, který není příliš známý. Půjde o krásnou práci. Deska, kterou jsem loni pořídila s Pražskou komorní filharmonií, byla věcí dohody se Supraphonem. Měla jsem ideu natočit Rossiniho, nabídla jsem ho a oni myšlenku přijali – to je pak ta nejlepší kombinace.

Máte nahraný Mozartův Klarinetový koncert? Nemám – a nevadí to! Hrála jsem druhou větu na slavnostní akci Supraphonu a hned jsme o něm mluvili, ale chtěla bych si ho nechat na později, moc na to nespěchám.

Až budete zralejší? Možná, ale také bych si chtěla pořídit basetový klarinet, pro který byl koncert napsán.

Ludmila Peterková: Hraju pro lidi a trochu i pro sNemáte ho k dispozici? Zatím ne. Jde o nástroj prakticky jen na dvě skladby.

Hrála jste už nějak víc na basetový klarinet? Jen jsem si ho zatím zkoušela. Má rozsah jen o tercii níž, ale celou skladbu, kterou jinak hrajete na A klarinet, je potřeba předělat. Na basetový klarinet je vše o dost těžší, i když jde vlastně jen o pár odlišností. Většinou jde o rychlá místa v rozložených akordech. Musí se hrát i pravým palcem, na kterém normálně klarinet jen držíte – to je nezvyk. A taky oba malíčky mají najednou na starosti víc klapek. Normálně obhospodařuje každý čtyři a najednou jich mají pět až šest a palec má ještě další dvě. Na to, aby se taková změna zažila, je potřeba hodně času a energie. Tenhle koncert je sám o sobě těžký už tím, že se hraje na A klarinet. A s basetovými klapkami je to ještě o pětasedmdesát procent práce víc.

Hrajete i na něco jiného než na klarinet? Hrála jsem trochu na saxofon – na altku i sopránku, taky jsem hrála na basetový roh. Basklarinet, na který jsem kdysi dělala konkurz do orchestru FISYO, je pro ženskou fuška, měla jsem co dělat.

Na saxofon jste hrála jazz? Trošku ano. Jednomu kvartetu se ztratil sopránsaxofonista, tak jsem s nimi trochu hrála, ale on se pak zase našel… Teď si hraju s dítětem.

Co se vám – vedle toho, že máte miminko – nejvíce doposud podařilo? Zlomová byla soutěž Pražského jara, hodně mi pomohlo, že se o mně začalo vědět jako o perspektivním člověku, měla jsem dost koncertů. Další důležitá věc byla poslední supraphonská nahrávka, na které se udělalo hodně práce nejen hudebně, ale i co se týče zvuku, fotografií, bookletu… Co mě určitě také umělecky posunulo dopředu, byl koncert s Vladimirem Ashkenazym a Českou filharmonií pro Mezinárodní měnový fond na podzim roku 2000. Byla jsem mimochodem v hodně pokročilém stadiu – byl to můj poslední koncert před porodem. Zuzana to naštěstí se mnou vydržela.

Jakých dalších desek si ceníte? Titulu Scaramouche s Radkem Baborákem, ve vlastní režii mám natočený recitál s klavírem, pořídila jsem Stamicovy koncerty pro firmu Lotos a pro Supraphon desku trií s houslemi a klavírem, kterou jsme natočily s Gabrielou Demeterovou a Markétou Cibulkovou. Je to nádherný repertoár. Potěšily mě i velmi pochvalné zahraniční kritiky. A v Paříži desku kamarádi viděli zřetelně vystavenou jako tip jednoho prestižního časopisu.

Hrajete spolu vy tři dále? Měly jsme spolu dva koncerty, jeden v rámci Strun podzimu na Hradčanech, další na festivalu Talichův Beroun, ale vzhledem k tomu, že teď Markéta studuje v zahraničí, tak se zatím moc nesejdeme.

Jaké máte další mety? Vloni jsem zakotvila u agentury, která mi velmi pomáhá. Podařil se navázat úzký kontakt s naší největší nahrávací firmou a máme další projekty, mám představu již zmiňovaného Mozartova koncertu s Českou filharmonií a renomovaným dirigentem. Zvolna se daří dostat i na prestižní zahraniční pódia – například příští rok chystám recitál v Théâtre du Châtelet v Paříži. Mám spoustu idejí a snů, ale všechno má svůj čas, musím stále pracovat na sobě a také jde o nalezení kontaktu s některou zahraniční agenturou.

Nakolik tohle můžete sama ovlivnit? Interpret by měl být dost aktivní – a musím na sebe říct, že to já nejsem. Teď se Zuzankou se mám na co vymluvit, ale já v tomhle směru nebyla nikdy moc pracovitá. Jsem na propagační a podobné věci trochu líná – a to je chyba. Chce to být aktivní, hledat zajímavé skladby a vymýšlet nové projekty a pak najít příležitost, jak je prezentovat. Být pozitivní i trpělivý, dříve nebo později si vás pozvou.

Proč vlastně hrajete? Dost o tom zrovna přemýšlím. Dala by se dělat spousta jiných zajímavých věcí, ale já mám v sobě něco jako exhibicionismus. Pro mě je krásný celý dlouhodobý proces přípravy na koncert vrcholící tím, že si vezmu šaty a nachystám se na jeviště… je to pro mě svátek, jsem zvědavá na reakci lidí. Trochu se předvádím a trochu je to moje vlastní psycholéčba. Do muziky dávám spoustu svých emocí a převtělených zážitků, věřím, že je tam člověk zcela jistě „nafouká“. Hraju pro lidi a trochu i pro sebe.

Co může lidem hudba vlastně dát? Asi to samé co mně. Důležité je v ten moment zapomenout na všechno, nechat se vtáhnout, unést. Proto lidé na koncerty chodí, i já, aby nám bylo dobře. Uvědomila jsem si tohle sama až v pozdějším věku, když se začaly dostavovat starosti. Na koncerty jsem dříve chodila jako na zajímavou záležitost a hudbu brala jako potěšení. Ovšem abych dosedla po celém dni na židli v hledišti s tím, že asi usnu, že nemohu, a hudba mě zničehonic v tomto smyslu občerstvila, to se mi stalo až před třicítkou… Je to jen pár let, co mi došlo, že může být i opravdovým povznesením.

Sdílet článek: