Na začátku byl experiment
Nosnou tendencí liturgických her byla snaha dramatickým předvedením tématu umožnit jeho intenzivnější prožití jak aktivním účastníkům, tak i všem přítomným věřícím. Liturgické hry sloužily k předvedení a okomentování biblických dějů a teologických myšlenek, souvisejících obvykle s určitým svátkem. V raných stádiích vývoje šlo spíše ještě o liturgické slavnosti, jež teprve postupným rozvíjením dospěly do fáze, kterou je možno nazvat liturgickou hrou. Sám termín liturgická hra není původní, byl zaveden až muzikology v 19. století. Ve středověku byly liturgické hry označovány jako ordo (řád), officium (služba), ludus (hra), miraculum (zázrak), mystérium (tajemství) nebo representatio (představování). Nejstarší liturgické hry v prostředí západního křesťanství vznikaly od 10. století, tvořily součást tehdejší vlny experimentů s novými formami, odvozenými z chorálu. Současně navazovaly na některé již dříve zavedené obřady (například pohřbívání, vzývání, vyzdvižení kříže). Dobou největšího rozkvětu liturgické hry v Evropě bylo 11. – 13. století, v dalších staletích až do doby poreformační tato tradice doznívá a přechází postupně do jiných hudebních a dramatických forem. Základní prvky her byly převzaty z některých jevů a činností zavedených přímo v liturgii. Dialogická forma a provozování zpěvu za doprovodu pohybové akce navazovaly na pohybové momenty v officiu, mešní liturgii, v procesích, i obřadech Svatého týdne. Z hlediska chorálního repertoáru jsou liturgické hry vlastně velmi rozvinuté tropy. Některé hry také skutečně postupným rozšiřováním jednotlivých tropů vznikly. Zařazení liturgické hry v rámci liturgie se lišilo podle místní tradice, nejvíce se ale vyskytovaly na konci ranního officia určitých svátků.
Náměty
Co do zastoupení zpracovávaných témat šlo u liturgických her nejčastěji o starozákonní nebo novozákonní biblické příběhy a legendy o svatých. Nejdříve zavedené a trvale pak nejvíce frekventované byly hry velikonoční, rozpracovávající jednotlivé dějové části z evangelií: o Třech Mariích přicházejících ke Kristovu hrobu, aby namazaly jeho mrtvé tělo vonnými mastmi, o vzkříšení Páně, o apoštolech putujících do Emauz, o nevěřícím Tomášovi. Dále pak hry adventní, vánoční (o pastýřích, o Ráchel, o Herodesovi) a později i svatodušní. Šlo tedy vesměs o témata hlavních svátků církevního roku. Jádro těchto her tvořily často dialogické tropy. Nejvýznačnější postavení mezi nimi má tropus Quem queritis (Koho hledáte), který pravděpodobně vznikl v klášteře Sankt Gallen okolo roku 930. Zařazený do velikonoční hry, obsahuje dialog andělů a žen u Kristova hrobu, který začíná právě otázkou andělů „Koho hledáte?“. Později byl přejat i pro dobu vánoční jako dialog pastýřů a porodních babiček nad novorozeným Ježíšem. Na formování vánočních her působily i další vlivy, například Ordo prophetarum (procesí proroků předpovídajících Kristův příchod) a Sybilina proroctví. Důležitou složku repertoáru tvoří i hry hagiografické (oslavné a životopisné) o Panně Marii a o světcích – nejčastěji Marii Magdaleně, Mikuláši, Štěpánovi, Jiřím, Dorotě. Někdy vykazují rysy blízké světským epickým středověkým písním, u her o Panně Marii je možné rozpoznat vliv dvorské lyriky. Vzácně se vyskytovaly i hry volněji odvozené z liturgie, zpracovávající obecnější teologická témata. Takovou hrou je Ordo virtutum od sv. Hildegardy, pojednávající o boji božských ctností s ďáblem o váhající lidskou duši. Hra o Danielovi , určená k provozování v oktávu svátku Narození Páně, je založena na starozákonním příběhu, ale jeho zpracování je takové, aby vyhovovalo liturgické době, za které se provozovala. V tento den měli klerikové a žáci tradičně povoleno bavit se podle svého a hra, odehrávající se v prostředí pohanského královského dvora, jim dávala příležitost k převlekům a k provozování hudby, která jinak v liturgii zaznít nemohla.
Pouze mužská záležitost?
Nejobvyklejší bylo provozování liturgických her kleriky a řeholníky, ovšem existují i zajímavé výjimky. Smíšené obsazení rolí muži i ženami je doloženo například ze spojeného kláštera v Essenu (14. století), ale také z českého prostředí. V klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském Hradě ve velikonoční hře Visitatio sepulchri vystupoval kněz v roli Krista, jáhni v rolích apoštolů a členky konventu jako tři Marie a sbor. Podobně i při provedení hry Ordo virtutum u příležitosti slavnostního posvěcení kláštera sv. Hildegardy v Rupertbergu (1152) vystupovaly v rolích personifikovaných ctností jeptišky místního konventu, jako sbor patriarchů zřejmě klerikové z nedaleké katedrály a v roli ďábla (který nezpívá, pouze křičí) patrně tajemník sv. Hildegardy, mnich Volmar. Mnohem častější však bylo obsazení všech rolí (tedy i třech Marií ve velikonoční hře, nebo královny ve hře o Danielovi) pouze muži. Hrací prostor byl u liturgických her dán možnostmi a tradicemi prostředí, ve kterém se hry konaly – bylo to buď v bezprostřední blízkosti oltáře, nebo na jiném místě zvláště k tomu účelu určeném, například u stylizovaného Božího hrobu. Pohyb postav vycházel z pohybů, užívaných i v samotné liturgii: příchod procesím, poklekání, gesta doprovázející modlitbu (viz obr. unus sacerdos cum trina flexione imponit – kněz třikrát poklekne a zazpívá). Rubriky, tedy instrukce doprovázející zápisy chorálních melodií, však občas uvádějí i detailnější pokyny o jednání postav – přibližování jednajících osob k sobě, nahlížení do Kristova hrobu…). O dramatické akci si můžeme udělat přibližnou představu i z vyobrazení příslušných scén v dobových rukopisech. Hlavně ve starších obdobích byla zřejmě náznaková (viz obr. z Kodexu Vyšehradského), s postupným pronikáním světských prvků patrně živější (viz obr. scény setkání Marie Magdaleny s Kristem. Bylo povoleno používání pomůcek pro podporu paměti – knížek, nebo svitků s textem hry. Jako kostýmů s rekvizitami se užívalo předmětů a obleků, obvyklých i při samotné liturgii (anděl byl oblečen v albě, Marie měly v rukou kadidelnice namísto nádob s vonnými mastmi a tak dále). V některých rukopisech od sv. Jiří, kde byla silná tradice provádění velikonočních her, nacházíme zajímavé instrukce k provádění zpěvů. Například pro představitele apoštolů uvádí rubrika následující pokyn: „Tu dva učedníci, poté co vešli do hrobu se svícemi, vezmou odtud plátno a nesouce je ke středu sboru zpívají“ [přeloženo z latiny – pozn. aut.]. Podle pokynů jiného svatojiřského rukopisu Kristus oslovený uklánějící se Marií Magdalenou „Rabboni“, při zpěvu následující antifony Noli me tangere (Nedotýkej se mě) ustupuje poněkud dozadu. O způsobu zpěvu se prameny zmiňují velmi zřídka, ale ve hře o Danielovi několik pokynů v rubrikách nacházíme – například „stupefactus clamabit“ (překvapen vykřikne), „dicens lacrimabiliter“ (říká plačtivě). Instrumentální doprovod byl spíše výjimkou, ale někde je přímo zmíněn v textu (například zpěv k příchodu krále Daria za doprovodu harf a bubnů právě opět ve Hře o Danielovi).
Zpívané části byly postupně doplňovány i částmi recitovanými. Především tam, kde do děje vstupovaly světské postavy, docházelo i k použití hudby, která byla původnímu liturgickému pojetí cizí. Například postava mastičkáře, která zpočátku ještě nezpívala, má v rukopise ze 14. století krátký latinský veršovaný text a v pozdějším vývoji mastičkářská scéna, otextovaná česky, spěje k osamostatnění a vyčlenění z původního liturgického kontextu. Kromě kleriků a řeholních komunit se prováděním her postupně začala zabývat i různá zbožná laická sdružení (v našich zemích literátská bratrstva, ve Francii puy) a provozováním v nových souvislostech (i mimo kostel) je postupně přetvářela do nových forem, jako byly pašijové hry nebo mirákly.
Zápisy a vnitřní podoba her
Zápisy liturgických her se nacházejí v rukopisech různého typu: Hry, které se skutečně provozovaly v rámci liturgie jsou často zapsány v tropářích a procesionálech či responsoriálech (například Visitatio sepulchri). Propracovanější hry s větší snahou o nezávislost na liturgii se vyskytují ve sbornících skladeb různého typu. Například známý sborník Carmina burana ze 13. století obsahuje šest her. Zde je například zápis vůbec nejrozsáhlejší vánoční hry, se scénami o zvěstování Panně Marii, pastýřích, Herodovi, vraždění neviňátek a útěku do Egypta. Čím je hra propracovanější, tím bývají její zápisy vzácnější. Například Hra o Danielovi je ve své nejrozvinutější podobě známa z jediného notovaného zápisu z katedrály v Beauvais. Často ovšem zápisy obsahují pouze text doplněný rubrikami (zde nadpisy, které uvádějí, která osoba právě zpívá). Tam, kde se předpokládalo, že jsou použité zpěvy dostatečně známé, zapisoval se pouze jejich incipit (začátek). Co do hudeb- ního zpracování liturgické hry zachovávají styl gregoriánského chorálu především v těch částech, kde přímou citací využívají textový a hudební materiál z jiných míst liturgie, hlavně z responsorií a antifon. Později se přidávaly i zpěvy veršované (například sek- vence Victimae paschali laudes ve velikonoční hře Visitatio sepulchri). V hudebním projevu postav, později doplňovaných do původně převážně biblických dějů, se častěji objevují vlivy hudby mimoliturgické, lidové, nebo i minnesangu. Vzácněji užívaným obohacením stylových prostředků je vícehlas. Text liturgických her byl většinou latinský. Ale zřejmě pod vlivem souběžně se vyvíjejícího dramatu v národních jazycích byly už od 11. století do her zařazovány vsuvky v místním jazyce. Jedním z nejstarších případů je Sponsus , z Francie okolo roku 1100, zpracovávající evangelní podobenství o pannách moudrých a pošetilých. Od 14. století dochází k překládání jednotlivých zpěvů z latiny do jiných jazyků, například v našich krajích se vyskytovaly jak hry latinsko-české, tak hry latinsko-německé.
