11.6.2004 | Autor: Eva Vítová | sekce: klasická hudba jazz - články Švýcarský ansámbl Casal Quartet, který hostoval 23. 3. v pražském Sále Martinů (HAMU) na koncertu festivalu Euroart, přednesl dvě zajímavé kvartetní skladby; jedna z nich (E. Schulhoff: Pět kusů pro smyčcové kvarteto) se slýchá z pódií velmi ojediněle, je však na CD, a druhá měla v Praze svou českou premiéru (D. Ammann: Geborstener Satz). Pět částí Schulhoffova kvartetu přeletělo v rychlém tempu, až na čtvrtou větu, jako zvukové rakety, v nichž dnešní posluchač poznává orientaci na jazz a neběžné tónové efekty jednotlivých nástrojů (glissanda, dotahování tónu, drsné tahy smyčců apod.). Casal Quartet dokázal, že tato Schulhoffova skladba dozrála pro ucho každého posluchače. S ještě větší intenzitou se v jednověté skladbě s výraznou rytmickou strukturou čtyřicetiletého skladatele Dietera Ammanna objevilo další rozpracování zvukových výjimečností (glissanda, flažolety, dření strun, nonartificiální zvuky, poklepy na nástroje). V druhé půli večera přisedlo ke Casal Quartet Stamicovo kvarteto, místo s violoncellistou s kontrabasistou Rudolfem Andrštem, a přednesli Oktet B dur Maxe Brucha. Dílo doposud neznámé, objevené před nedávnem ve Vídni a vzniklé až před smrtí skladatele je rozezpívanou skladbou, postavenou na brilantní hře všech nástrojů. Bylo nanejvýš škoda, že vůdčího partu primu se chopil sekundista Casal Quartetu Karel Boeschoten, jenž neměl pro interpretaci virtuózně pojatého partu dostatek technických schopností, takže zbylých sedm hráčů hrálo bez melodického vedení. Podstata kompozice se tím zcela ztratila, houslista navíc neměl ani dobrou intonaci, o poslední větě lze pouze říct, že hrál falešně. Škoda, když v ansámblu seděl Jindřich Pazdera, houslista pro vůdčí úlohu takového obtížného partu jako stvořený.
Na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu (10. 3., Dvořákova síň Rudolfina Praha) nabídlo Vlachovo kvarteto Praha lákavý program: před Dvořákovým Kvartetem G dur op. 106 a Smetanovým Kvartetem č. 1 e moll "Z mého života" přednesli Adventní rozjímání pro smyčcové kvarteto Milana Slavického, jež premiérovali v roce 2002. Je to sugestivní jednovětá skladba, která je vlastně jedním obrovským dynamickým obloukem nad opakujícím se melodickým tématem. Vlachovo kvarteto skvěle vystihlo podstatu skladatelovy myšlenky a v jejím duchu ji mistrovsky vystavělo v nepřetržitém pnutí dynamického odstínění a melodického probarvení. Dvořákův kvartet patří k nejhranějším skladatelovým dílům a bylo potěšením slyšet jej v interpretaci Vlachovců. Fakt, že na svém kontě mají kompletní nahrávku všech Dvořákových kvartetů, vypovídá o pochopení a přístupu ke skladatelově tvorbě. Preciznost souhry a neodolatelná rozezpívanost všech nástrojů jsou podstatou úspěchu tohoto souboru. Muzikálnost jakoby bez hranic a technika bez zakolísání. V zásadě stejný byl jejich přístup ke Smetanovi, který ansámbl také nahrál. V tomto díle je mnoho příležitostí pro sólistické uplatnění všech hráčů a kvartetisté toho opravdu využili. Nejen jedinečný a zvukově ideálně dózovaný vůdčí tón Jany Vlachové, ale rovněž nádherný tón violoncella Mikaela Ericssona v zásadním sólu třetí věty, stejně tak sytý zvuk violy a její plné vyznění v rukou Petra Vernera i krásně znělý a vždy přesně vymezený hlas sekundu Karla Stadtherra tvoří lahodný souzvuk. Soubor se prezentoval v ideální kondici.

Psáno pro: časopis Harmonie 2004/05