Kariéra šestadvacetiletého čínského pianisty Lang Langa (*1982) je skutečně oslnivá. Už ve třech letech začal jako zázračné dítě studovat klavírní hru na konzervatoři v Šen-jangu, v devíti letech přešel na konzervatoř do Pekingu. Svůj první recitál odehrál v pěti letech, ve třinácti měl na svém kontě řadu prvních cen z různých interpretačních soutěží, z nichž nejvýznamnější pro něho byla Čajkovského soutěž mladých hudebníků v Japonsku v roce 1995. V letech 1997 – 2002 studoval u Garyho Graffmana na Curtisově institutu ve Philadelphii. Rozhodujícím okamžikem v jeho životě byl záskok za onemocnělého Andrého Wattse na festivalu v Ravinii v roce 1999, kde hrál s Chicagskou filharmonií vedenou Christophem Eschenbachem Čajkovského Klavírní koncert b moll. Po triumfálním úspěchu následoval v roce 2001 pianistův debut ve vyprodané Carnegie Hall. Od té doby vystupuje Lang Lang v nejprestižnějších koncertních sálech světa, spolupracuje s nejvýznamnějšími orchestry a s nejslavnějšími dirigenty a všeobecně je považován za jednoho z nejlepších světových pianistů.
V roce 2003 uzavřel Lang Lang exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon a hned jeho první CD (s klavírními koncerty P. I. Čajkovského a F. Mendelssohna-Bartholdyho) získalo Echo Award 2004. Vysoce ceněné jsou i všechny jeho další nahrávky. Právě v těchto dnech se objevil na prodejních pultech nejnovější Lang Langův projekt – Chopinovy
Klavírní koncerty č. 1 a 2 s Vídeňskými filharmoniky a se Zubinem Mehtou. Lang Lang poskytl při té příležitosti rozhovor reportéru Michaeli Churchovi. Tento rozhovor, jenž je zaznamenán na „promotion“ DVD, představuje Lang Langa jako mimořádně charismatickou a impulzivní osobnost. Lang Lang mluví i gestikuluje velmi emotivně a co chvíli ilustruje své vyprávění živými klavírními ukázkami. Zná oba Chopinovy koncerty do poslední noty, jejich formální výstavbou pronikl do nejmenšího detailu a je schopen velmi přesvědčivě a sugestivně hovořit o významu Chopinova uměleckého poselství i o svém osobním vkladu. (Věroslav Němec)
Co bylo hlavním podnětem k tomu, že jste se rozhodl nahrát Chopinovy klavírní koncerty? Na svých vystoupeních se vždycky snažím oslovit mladé posluchače a Chopin se pro ně hodí lépe než kdokoli jiný. Je natolik přístupný všem, že ho mají rádi i ti, kdo jinak vážnou hudbu neposlouchají. Líbí se jim jeho romantická citovost i osobní noblesa. A když se u jeho skladeb hodně přežene romantický přednes, mají dokonce blízko k pop music.
Ale přiznávám, že o Chopinovi se mi vždycky těžko mluví… Jde u něho především o city, o podvědomé instinkty… A také o rychlé reakce pianisty na momentální hudební výraz – jeho skladby musí na posluchače působit jako improvizace…
Kterou z Chopinových skladeb jste hrál jako první? „Minutový“ valčík – v pěti letech. V sedmi jsem hrál Etudu Ges dur z opusu 10, ve které pravá ruka běhá jen po černých klávesách, pak přišly na řadu další valčíky, spolu s nimi ronda, po nich balady a ve třinácti jsem hrál všechny Chopinovy etudy. Pamatuji se, že někdy od svých jedenácti let jsem snil o tom, že se naučím zahrát všechno, co Chopin složil.
Jak přistupujete k interpretaci Chopina? První, co mě na Chopinově hudbě zajímá, je zvuk – zvuková barva. Vytvořit a vybrat tu správnou zvukovou barvu je pro pianisty velmi náročné, sám pro sebe to považuji za jednu z nejtěžších věcí vůbec. To druhé, čím mne Chopin okouzluje, je jeho lyričnost. Klavír v jeho skladbách musí mluvit a zpívat jako lidský hlas. Vše, co Chopin napsal, je většinou založené na zpěvné linii v pravé ruce, levá ruka pouze doprovází. V tom se jeho klavírní skladby přibližují písním nebo operním áriím. A třetí důležitou věcí u Chopina je poezie. Tu nalezneme téměř ve všech jeho skladbách – a mnohé z nich působí opravdu jako básně. Chopin vždy poskytuje ve své hudbě posluchačům velký prostor k prožitku, k „vychutnání“ i k „zamyšlení“.
Jak dlouho hrajete Chopinovy koncerty? Žil jsem s nimi od dětství, mám je doslova v krvi. Koncert e moll byl dokonce vůbec prvním klavírním koncertem, který jsem hrál – ve třinácti letech s Moskevskou filharmonií ve finále Čajkovského soutěže mladých hudebníků v Japonsku. Bylo to mé první vystoupení s orchestrem, předtím jsem s orchestrem nikdy nehrál. Vybral jsem si ten koncert jako soutěžní skladbu, protože jsem ho vášnivě miloval. Bylo to pro mne tehdy trochu velké sousto, protože jsem byl ve třinácti příliš mladý na to, abych mohl proniknout do hloubky té skladby. Nemohl jsem samozřejmě chápat intenzitu milostného citu, který Chopin do tohoto koncertu vložil. A tak jsem si tenkrát při hře představoval krásnou krajinu – a myslel jsem na matku! Vídal jsem ji v té době jen jednou za čtyři měsíce a moc se mi po ní stýskalo. Takže Chopinův stesk byl – byť v trochu jiném slova smyslu – také můj stesk. A asi na těch mých dětských představách něco bylo: tu soutěž jsem nakonec vyhrál. Do studia Koncertu
f moll jsem se pak pustil bezprostředně po soutěži.
Jakým způsobem studujete nové skladby? Vždycky se v každé skladbě snažím nejprve objevit, co je pro ni charakteristické, jaké má zvláštnosti a co je v ní jedinečné. Koncert e moll vnímám jako příběh lásky – a myslím na zamilované. Anebo si představuji, že se s někým procházím po zahradě. Chopinova hudba má vůbec velmi blízko k přírodě.
Máte v tomto Chopinově koncertu nějaké zvlášť oblíbené místo? Je to mé malé sólo krátce po začátku druhé věty. Připadám si tu, jako bych seděl v loďce, která se právě odrazila od břehu. A když nastoupí orchestr – spatřím dívku. Je to pro mne nesmírně sugestivní představa.
Jaké vidíte rozdíly mezi oběma koncerty? Chopin komponoval oba koncerty ve velmi mladém věku. Vznikly ovšem v opačném pořadí, než jak jsou číslované. Koncert č. 2 f moll, který napsal Chopin před Koncertem č. 1 e moll, působí dojmem, jako by tu skladatel po někom toužil a přitom byl ještě trochu ostýchavý. Hudba tohoto koncertu má v mnoha místech velmi bolestný výraz, je opravdu „mollová“. Zato Koncert e moll vnímám – vzdor tomu, že je v mollové tónině – spíš jako durový, cítím v něm sluneční jas, jako by skladatel konečně našel dívku, po které toužil. Tenhle zásadní rozdíl mezi oběma koncerty je nejlépe patrný ve finálních větách, které Chopin stylizoval jako lidové tance. Mazurka v Koncertu f moll je půvabná a elegantní, dokonce s jemným náznakem flirtu, zatímco krakoviak v Koncertu e moll je bujný a nespoutaný.
Volnou větu Koncertu f moll považuji za nejkrásnější klavírní větu, jaká kdy byla napsána. Volná věta Koncertu e moll je také krásná, velmi sladká, ale volná věta Koncertu f moll nabízí tolik prostoru ke snění… Myslím, že tahle věta musí každého rozplakat…
Rozdílů mezi oběma koncerty lze samozřejmě najít celou dlouhou řadu. Za opravdu geniální považuji kupříkladu dvě podobné „zvonkové“ sestupné pasáže v pomalých větách obou koncertů. Zatímco v koncertu e moll jako by nás zvonky ukolébávaly do stále hlubšího snění, podobná „zvonková“ pasáž v Koncertu f moll nás probouzí do slunného dne.
Koho z pianistů považujete za svůj vzor? Artura Rubinsteina. Je nesmírně vřelý, vášnivý, poetický a především mimořádně upřímný. Zvláště pak mi pomohl jeden jeho cenný postřeh, týkající se přímo interpretace Chopina. Dostal se ke mně prostřednictvím Daniela Barenboima, jenž s Rubinsteinem mnohokrát spolupracoval a patřil k jeho nejbližším přátelům. Jedním z největších problémů při hře Chopina jsou rubata, protože je nutné hrát je tak, aby nerozbíjela hudební strukturu. Při častých rubatech se totiž pianistům mnohdy stává, že hrají poetičtěji a poetičtěji – a pomaleji a pomaleji… Rubinstein ukázal Barenboimovi, jak lze hrát pravou rukou rubata takřka bez omezení, za předpokladu, že levá ruka drží neměnné, stále stejné tempo. Pravá ruka se pak vždycky musí vrátit do původního tempa.
Jaký je v Chopinových koncertech vztah mezi klavírem a orchestrem? Obě složky jsou od sebe oddělené mnohem zřetelněji než kupříkladu v koncertech Rachmaninovových či Prokofjevových. U Chopina je klavír skutečným vládcem, má vždy hlavní slovo. Přesto se při interpretaci samozřejmě jedná o „týmovou práci“. Požadavky na orchestr jsou totiž daleko větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Zvláště ve finálních větách není pro orchestr snadné doprovázet klavír – udržet rytmus, taneční lehkost, puls…
Co si od této své nahrávky slibujete? Existuje řada skvělých nahrávek těchto koncertů, kupříkladu s Krystianem Zimermanem, Marthou Argerichovou, Ivem Pogorelichem nebo Murrayem Perahiou. Každý, kdo hraje Chopina, říká, že má pocit, jako by se ocitl v těsné skladatelově blízkosti. A nejinak je tomu u mne. Nahrávka Chopinových koncertů je pro mě velmi osobní záležitostí a nepochybuji, že stejně osobně to vnímají i jiní interpreti. Snažil jsem se posluchačům zprostředkovat Chopinovu vroucnost, jeho zanícení, jeho entuziasmus a především pak jeho poezii. Ale mé rozhodnutí pro tyto koncerty mělo i jeden velmi prozaický důvod: chtěl jsem si vylepšit svou techniku cantabile .
Dvě otázky navíc pro Zubina Mehtu:
Jak se vám s Lang Langem pracovalo? Spolupracoval jsem s panem Lang Langem už mnohokrát a vždy mne fascinovala nesmírná pokora, s níž přistupuje ke každé skladbě, kterou hraje. Poprvé mi hrál počátkem devadesátých let. Přivedl ho ke mně můj 
syn, který se s ním přátelil – oba v té době studovali ve Philadelphii. Lang Lang mi tehdy hrál nějakého Mozarta…
Často se říká, že Lang Lang je klasickým příkladem čínského interpreta. Máte také tento dojem? Nikdy mne nic takového nenapadlo! A docela rád bych se dozvěděl, co se tím vlastně míní. Už při našich prvních projektech – sešli jsme se při Čajkovském, pak jsme spolu dělali nějakého Bartóka a Brahmse – jsem si uvědomil, jak neuvěřitelně svědomitě a cílevědomě Lang Lang pracuje. Chce, aby všechno bylo dokonalé, snaží se dosáhnout ideálního zvuku – a zvuk samozřejmě znamená totéž co styl.
Jednou, bylo to v Los Angeles, jsem ho sledoval při cvičení. Byl u klavíru naprosto sám, nevěděl, že ho někdo pozoruje, ale přesto hrál naprosto stejně, jako hraje před plným sálem: se stejnými pohyby, se stejnými gesty. Tyhle věci nenacvičuje pro to, aby zaujal publikum – klavír je zjevně součástí jeho osobnosti a hudba sama si jeho prostřednictvím nachází cestu, jak se dostat k posluchači…
