Karlheinz Stockhausen

22. 8. 1928 – 5. 12. 2007

Německý skladatel Karlheinz Stockhausen je do hudební historie 20. století zapsán jako jeden ze tří nejvýznamnějších evropských hudebních modernistů – vedle Francouze Pierra Bouleze a Itala Luciana Beria. Už za svého života se stal legendou. Sázel na experiment a dokázal si najít množství způsobů, jak jej v hudbě uplatnit. Průvodcem mu při tom byla věda – metodologicky i jako cesta poznání. V práci s materiálem hudební kompozice zohledňoval akustiku, fonetiku, informatiku, psychologii. V padesátých letech byl jedním z protagonistů elektroakustické hudby – působil ve slavném Studiu pro elektronickou hudbu Německého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem. Přednášel v Darmstadtu i jinde v Evropě, ve Spojených státech a v Asii, vyučoval kompozici a vedl kurzy nové hudby v Kolíně a od roku 1998 v Kütenu, kde si počátkem 60. let nechal postavit dům.

Jeho skladatelský odkaz zahrnuje přes 350 děl. K nejznámějším skladbám patří elektronický Zpěv mládenců v peci ohnivé , Gruppen pro tři orchestry (poslech údajně evokuje prožitek „pohnutí vesmíru“), Kontakte , Prozession , Aus den Sieben Tagen , Für kommende Zeiten , Mantra , Ylem , Zvěrokruh . V letech 1977 – 2003 pracoval na monumentálním operním cyklu Licht (Světlo), filosoficky kopírujícím cyklus dnů v týdnu. Poté zahájil práci na dalším cyklu založeném na sledu hodin během dne – Klang (Zvuk). Dokončil z něho 21 částí.

Stockhausen měl pohnuté dětství, do něhož zasáhly válečné události. Jako sedmnáctiletý byl už sirotek. Ze dvou manželství měl šest dětí, syn Markus (1957) kráčí v otcových šlépějích. Na své cestě byl ovlivněn Messiaenem, Varesem, Webernem, ale také výtvarníky (Mondrian, Klee), sám široce ovlivnil nejen generace vážnohudebních umělců, ale také hudebníky z oblasti non-artificiální hudby. U nás se o Stockhausenovi – na rozdíl Luciana Beria – vědělo, zejména díky hudebníkům, kterým se podařilo využít přechodné politické uvolnění v 60.

letech a importovat k nám nejen Stockhausenovu hudbu, ale v podobě různě transformovaných vlivů i kontexty, v nichž fungovala.

Karlheinz Stockhausen měl své obdivovatele i odpůrce – a tak tomu nepochybně bude i dál, nebo alespoň ještě po nějaký čas. Jedno je nicméně jisté – hudba 20. století by bez něho nebyla tím, čím je.

Sdílet článek: