Kariéra na několik životů

Pokud si chceme letos připomenout pětaosmdesátiny Dietricha Fischera-Dieskaua , určitě si nemůžeme stěžovat na nedostatek nahrávek. Tento německý barytonista, ale postupem času také dirigent, spisovatel, malíř, pedagog, stihl natočit bezkonkurenční množství desek, aniž by jakkoli slevoval v nárocích na repertoár. A když k tomu připočteme seznam umělců, se kterými stihl spolupracovat, máme před sebou jednu z nejpozoruhodnějších a nejbohatších kariér 20. století. Nutí nás to položit otázku, jestli by pěvec se stejnou mírou talentu mohl dnes takovou šíři obsáhnout – a zda by k tomu vůbec byla příležitost. Dietrichu Fischeru-Dieskauovi vedle nesporných uměleckých kvalit skutečně nahrála také zlatá éra gramofonových desek a příznivé kulturněpolitické souvislosti. Způsob, kterým jich dovedl využít, je ovšem rovněž úctyhodný.

Památné události

Narodil se v Berlíně (28. května 1925) v pozoruhodné rodině. Může se honosit tím, že jednomu z jeho dávných předků Carlu Heinrichu von Dieskau věnoval roku 1742 Johann Sebastian Bach svou kantátu (Bauerkantate BWV 212 s přípisem „Es lebe Dieskau und sein Haus!“). Dědeček byl kazatelem, otec filologem, rodinné prostředí s nejlepšími tradicemi německé měšťanské vzdělanosti.

Osmnáctiletý Fischer-Dieskau měl vystudovaný jen první ročník konzervatoře, když v roce 1943 narukoval do wehrmachtu. Dva roky strávil v americkém zajetí, takže první koncerty se Schubertovými písněmi odezpíval na improvizovaném pódiu v zajateckém táboře někde v Itálii. Kariéra na několik životů, foto © Siegfried Lauterwasser/DGJeho kariéra začala hned po návratu do Německa v roce 1947. Za přelomové se označuje provedení Schubertovy Zimní cesty v přímém rozhlasovém přenosu v lednu roku 1948, přenášené i prostřednictvím amplionů do ulic rozbombardovaných německých měst… První živý berlínský koncert se konal ještě předtím v Paláci Titania, zřejmě v jediném nezbořeném větším sále, v bývalém kině, kde hrála toho času i Berlínská filharmonie.

Její tehdejší šéfdirigent Wilhelm Furtwängler se začátkem padesátých let postaral o další důležitý stupínek na cestě mladého pěvce: v Salcburku s ním provedl (a nahrál) Mahlerův cyklus Písně potulného tovaryše – a hlavně, obsadil ho do role Kurwenala ve své památné nahrávce Tristana a Isoldy , která vznikala s Philharmonia Orchestra v Londýně roku 1952. Tuto spolupráci neopomněl uvést v žádném ze svých důležitých životopisů – a nakonec o spolupráci s Furtwänglerem napsal i tenkou knížku s lehce narcisistním názvem „Jupiter a já“. Sebevědomí a schopnost být všude, kde se děje něco umělecky a společensky významného, k němu zkrátka patří. V roce 1962 se konala silně prožívaná premiéra Brittenova Válečného requiem ve znovupostavené katedrále v Coventry. Německý pěvec zpíval pod taktovkou skladatele spolu s tenoristou Petrem Piersem a sopranistkou Heather Harper (původně pozvaná Galina Višněvská nedostala od sovětského režimu na poslední chvíli výjezdní povolení). Byl také první, kdo provedl písně německých romantiků v Izraeli (1971).

K jeho dráze nesmazatelně patří, že znovu budoval prestiž klasickému německému umění – a byl v tom svou zemí patřičně podporován. V roce 1951 poprvé koncertoval v Royal Albert Hall, v roce 1955 na koncertním turné po Spojených státech zpíval v newyorské Town Hall Zimní cestu ; tehdy budilo údiv, že bez přestávky. Toto a další vystoupení mu záhy získaly pověst toho, kdo dovedl neefektní písňový repertoár, hudbu stejně intimní jako náročnou, na světla ramp, kdo rehabilitoval a v nové podobě znovuobjevil tento specificky německý hudební žánr. Na jeho schubertovské kreace hned navázala série nahrávek, které jsou dones základním měřítkem. Dovršením těchto snah je Kariéra na několik životů, foto © Susesch Bayat/DGzřejmě jeho nejambicióznější projekt: nahrávka všech Schubertových písní pro Deutsche Grammophon dokončená v roce 1971.

Klíčová je také osobnost klavíristy Geralda Moora. Noblesní Angličan narozený v roce 1899, považovaný dodnes za knížete doprovázejících pianistů. Doprovázel mimo jiné Casalse či Menuhina a právě s ním realizoval Fischer Dieskau i svůj projekt kompletního Schubertova písňového díla. Dnes se vejde na 21 kompaktních disků, které obsahují 462 jednotlivých písní nahrávaných se stejnou péčí a soustředěním. Jistě je to jeden z kompletů, které se nedají poslouchat od začátku do konce, ale máme tu unikátní možnost sledovat Schuberta detailně krok za krokem.

Vystupoval i s jinými klavíristy, Jörgem Demusem, Danielem Barenboimem a v neposlední řadě se Svjatoslavem Richterem, který spolupráci později líčil jako střet dvou tvrdohlavých individualit. Jeho nároky na pianistu mohly být až diktátorské, ač vystoupení působí jako bezprostřední dialog.

Sláva klasikům

Jenom tato stopa by byla zárukou nesmrtelnosti. Vedle toho ovšem stojí základní nahrávky Bachových kantát a oratorií, Mozartových i Wagnerových oper a v neposlední řadě premiéry děl hudby 20. století. Byl to prakticky nejnahrávanější a nejobsazovanější pěvec. Jak hlasu ubývalo, začal dirigovat, ale určitě významnější je jeho činnost spisovatelská. Stihl napsat desítky esejů a dobře patnáct knih, od těch vzpomínkových, až po monografie o svých životních autorech, zejména o Schubertovi a Wolfovi.

V počtu prodaných desek šlape tento méně nápadný umělec na paty Marii Callas. Nahrál jich kolem čtyř set a reedice zřejmě nikdo nespočítá. Seznam čestných doktorátů a dalších ocenění, včetně šesti cen Grammy, by byl sám o sobě velmi dlouhý, ale ještě zajímavější je seznam umělců, se kterými se mohl potkat. Prakticky nenajdeme žádného významného hudebníka, se kterým by nespolupracoval v čele s dirigenty Böhmem a Karajanem. A svého druhého neméně památného Kurwenala v Tristanovi natočil s Carlosem Kleibrem.

Charakteristické je, že český umělec, se kterým Fischer-Dieskau nejčastěji spolupracoval, byl emigrant, dirigent Rafael Kubelík – od roku 1961 šéfdirigent Symfonického orchestru bavorského rozhlasu v Mnichově. Natočil s ním nejen znovu Mahlerovy Písně potulného tovaryše , ale také Pfitznerovu operu Palestrina a kompletní operní verzi Hindemithova Malíře Matise . Kubelíkem byl Kariéra na několik životů, foto © Digne Meller-Marcovicz/DGpřizván i na provedení překrásného oratoria Césara Francka Blahoslavenství . Ovšem jejich nejvydávanější společná nahrávka je zároveň nejspornější – Kubelík ho obsadil do titulní role své nahrávky Verdiho Rigoletta . Tento barytonista má totiž vše jenom ne velký hlas vhodný pro tento „velký“ italský repertoár. A také Kubelík cítí Verdiho po svém, takže vznikl snímek hudebně zajímavý, živý a objevný, i když diskutabilní. Spíše okrajově působí v jeho dráze návštěvy Pražského jara a snímek Dona Giovanniho s Orchestrem Národního divadla pod taktovkou Karla Böhma. Ale díky alespoň za to.

Dodnes vystupuje Fischer-Dieskau jako recitátor, nebo alespoň jako čestný host a celebrita svého oboru. Ani on není nekritizovatelný. Jeho preciznost a lpění na každém akcentu může působit pedantsky. A umělecky mnohem uvolněnější mladší generace pěvců, disponujících navíc větším hlasovým fondem, se proti němu může snadno vymezit a připravit působivější kreaci. Když se ale na tuto osobnost podíváme v celistvosti, stejně musíme vyslovit nejvyšší uznání. Stát se nepominutelným klasikem svého oboru je role nevděčná, ale možná také proto, že prostě nelze zpochybnit, že tento muž několik klíčových desetiletí byl prostě nejlepší. A že i v proměnlivém oboru interpretačního umění znamenají jeho nahrávky úhelný kámen, jemuž se nelze vyhnout. Někomu může připadat jako balvan – ale umění naštěstí není sférou, kdy by každý nový umělecký výkon popíral a vymazával ty dřívější. Spíš více dbejme o to, abychom byli schopni postihnout něco z té hudební a duchovní univerzality, kterou Dietrich Fischer-Dieskau naprosto jedinečně ztělesňuje.

Sdílet článek: