Patří k lidem, kteří ctí váhu každého tónu i slova. A že se mu jich jako jedinečnému muzikantovi a rozhlasovému redaktorovi zrodilo pod rukama bezpočet, to není třeba zdůrazňovat. Je vyhledáván početným publikem rozhlasovým, ctěn na rozmanitých folklorních festivalech – mimo jiné ve Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm, v Uherském Hradišti atd., kde všude po léta přispívá nejen dobrou radou… Jméno tohoto hudebníka renesančního rozhledu je spojeno s legendární érou Pražských madrigalistů Miroslava Venhody i s prvotřídní cimbálovou muzikou Technik, kterou v roce 1958 založil, fenomenálně v ní hrál na cimbál a kterou stále vede. Není – nejen v kraji „Severomoravském“, jenž spadal do působení Čs. rozhlasu v Ostravě – dobrého lidového muzikanta, o němž by Jan Rokyta nevěděl a nespolupracoval by s ním. Jeho „pracovní deník“ je přebohatým svědectvím o našich předcích i současnících, nevyjímajíc ani nejmladší generaci! S vědomím, že nelze „spísat“ Rokytův lásek hudebních testament, naslouchám a vybírám…
Jsem si vědoma, že „nesu pořádnou otep dříví do lesa“, zeptám-li se na „váhu“ lidové písně v současné době. Mnozí se ji snaží když ne přímo zatracovat, tak alespoň zlehčovat. Lidová píseň je tu odedávna, ale nevíme, jaká byla. Historici se dobrali toho, že řadu melodií najdeme v kancionálech, kam se lidová melodika přestěhovala; aby se v kostele zpívalo, tak v kancionále bylo například napsáno: zpívá se jako „Pěkná Káča trávu žala“. To byl nápěv obecně známý, lidé věděli, jak na tento text zpívat. To jsou ovšem pořád střípky nesystematické.Velkou práci jistě udělal Michna. U něj jsem často na rozpacích, co složil a co převzal z lidové poetiky nápěvné. Řada jeho nápěvů totiž vypadá naprosto jako lidové písně. Ale naprosto. Či u Komenského. „Soudce všeho světa Bože“, ústřední melodie televizního seriálu F. L. Věk. Domnívám se, že to je také původně lidový nápěv. Ale jak už to v historii chodí, lidová píseň a artificiální muzika si jdou svými cestami. Třeba v gotice a renesanci jsou od sebe velmi daleko, v baroku se zase přiblížily, kontakty tam byly čipernější. Snažila se je vybudovat mezi kostelem a lidovou písní katolická církev, neb to bylo přitažlivé pro lidi. Řada z nich, když už musela chodit na katolické bohoslužby, chodila tam především kvůli hudbě, která byla velmi půvabná; chodila tam pro pěvecký požitek a pro požitek z varhan. Co si budeme povídat. První artificiální nástroj, jaký i mně, který jsem se narodil před 2. světovou válkou, přišel do cesty, byly varhany v místním kostele v Jasenné. Tam jsem se seznamoval s tím, co to je klasická harmonie, tam jsem poprvé, aniž jsem to věděl, slyšel chorály Bachovy, které evangelíci zpívají dodnes. Tak to s tou písní často bylo. Odsud kousek, odtamtud kousek. Ale na základě idejí Herderových se najednou objevil pojem „lid“ a „lidová tvorba“, tedy jakoby „anonymní houf nějaký, který kolektivně tvořil“. Dnes už víme, že to zase byli nadaní jednotlivci, od kterých je komunita přebírala. No a ve spojení s národní idejí, s idejí svébytnosti českého národa, se začaly písně cenit a sbírat. Přišel obr jménem František Sušil, vztah k písni začal být velice vřelý a přišlo se na to, že píseň je vlastně základním pilířem národní kultury. To proto, že vznikala mezi lidmi, že se interpretuje mezi lidmi a že je to kultura povýtce aktivní. Všichni víme, že nejkulturnější jsou lidé, kteří provozují kulturu aktivně.
Ovšem dnes je prý „in“ sedět u internetu a při surfování poslouchat… Sednout si a poslouchat umí dnes každý. Já vždycky rostu, když v rádiu slyším: A teď si pustíme písničku, a teď si zahrajeme… No jak si zahrajeme? Ti druzí nám zahrajou! Ti druzí nám zazpívají! Ta propast divák – interpret, hlediště – jeviště je daleko větší, než bývala dřív. Na vesnici: nezpíváš, neúčastníš se kultury, nehraješ na nic, no dobře, bude hrát hudec, ty mu zaplatíš za to, když ti zahraje, ale určitě si před muzikou zazpíváš. Dneska už vlastně lidé jenom poslouchají a málo zpívají. Vždycky, když jsem skeptický, narazím na něco, co mě ohromně povzbudí. Teď jsem objevil – no neobjevil – zaslechl jsem sbor dětí z Horní Bečvy. Když se jede z Rožnova na Slovensko, je to poslední dědina před hraničním přechodem. Učí tam paní učitelka Gužíková, která sestavila tak skvělý folklorní dětský sbor, jaký já jsem už dlouho neslyšel! A vyvalil jsem kukadla a říkal jsem: Ano, paní učitelko, tak to má být, ta děcka to baví, jsou aktivní, zpívají senzačně, naplno, a když někdo jako já je dostane do ruky třeba jako hudební režisér a řeknu svůj názor, tak si ho pamatují: Pan Rokyta říkal, že to je vzácné. A to já řeknu pokaždé, když vidím, že dělají vzácné věci.
Taková poklona od Jana Rokyty, to je opravdu velice vzácná věc! Nemá totiž ve zvyku chválit na počkání každého. Už dávno nejsme konzervatoř Evropy, ale jsme pořád ještě talentovaní, ty geny v nás jsou. Lidová píseň se dneska už provozuje i profesionálně, ale všimněme si, že ti největší interpreti lidových písní nikdy nejsou profesionálové, neživí se tím, mají svá velká občanská povolání. Jarmila Šuláková byla vedoucí prodejny gramodesek. Luboš Holý, profesor na Vysoké škole veterinární. Dušan Holý, profesor na katedře etnologie v Brně. Teď budu hrát na osmdesátinách MVDr. Horymíra Sušila v Uherském Brodě – veterinář…
Ludvík Vaculík má ve svém fejetonu U nás na Moravě větu: Moravan, když přijde z práce, která ho nebavila, dá se do práce, která ho baví. Je to přesně ono. Tím nemyslím jenom kutily, ale ty svoje lidi, které já miluju. Oni lidovou píseň vyznávají a nejenom že ji vyznávají, také pro ni dělají řadu věcí a snaží se, aby nezahynula. Protože není větších moudrostí než v lidové písni. Není.
Rozhlas za času Jana Rokyty, Zdeňka Bláhy, Jaromíra Nečase – to byla velká podpora zpěvnosti, hudebnosti, pěstování muziky, poslechu rozhlasu… Musím říct, že tato éra byla érou velkého rozvoje. Bláha měl například pořad „Hrají a zpívají Plzeňáci“, a to byl rozhlasový pořad vysílaný nejdéle, bez přerušení, měl nejdelší historickou tradici časovou. U Nečasů v Brně pořad „Na pěknú notečku“. Když vznikl BROLN v dvaapadesátém, pravidelně se právě tam prezentoval, měl svůj pořad. No a v Ostravě to zastávala muzika Technik, která byla a zůstala amatérská, ale nicméně plnila roli profilové folklorní kapely ostravského studia. Plzeňáci měli Plzeňský lidový soubor, to byl větší orchestr, a Malou muziku plzeňského rozhlasu, kterou vedl tenkrát Jaroslav Krček, a kolem byli skladatelé jako Zdeněk Lukáš, Jan Slimáček, oba bratři Krčkové, Jan Málek… v Brně dokonce Miloš Štědroň s Arnoštem Parschem, kteří komponovali spolu, Josef Berg, Miloš Ištvan. V Ostravě existoval jednu dobu také soubor Dymák, ale ten se rozpadl. Takže – tato rozhlasová éra měla něco do sebe a já i na tomto místě musím říct, že je škoda, že se lidové umění nedostalo i na vltavský okruh, protože jsme tvořili a jsme schopni tvořit prokomponované pořady, které o lidové písni mluví řekl bych s jistým nadhledem a hlavně v kontextu s ostatním hudebním uměním. To je neustále třeba zdůrazňovat.
Tak se mi trošičku zdá, že je dneska čas jenom pro toho, či pro toho… ale žánry jeden s druhým souvisí naprosto organicky, jasně a už pouhé jejich vzájemné porovnání vytváří jakousi výslednici se šipkou na obě strany. Od nás k vám, od vás k nám. A to by bylo velmi užitečné, myslím si…
Nejeden orchestr či soubor ovšem zanikl a čerpat nahrávky stále jen z archivu, nevytvářet nové, není přece dost dobře možné. V podstatě všechny profesionální folklorní soubory jsou už pryč. Existují vlastně dva. BROLN, který obnovili, ovšem ve formě šesti lidí a dramaturga, což je málo. To je vlastně malá cimbálovka, menší než Technik, který v plném obsazení má jedenáct lidí. A pak je tu skvělý vojenský orchestr lidových nástrojů Ondráš v Brně. Ale už se zase šušká, že možná bude rozmetán. To už by byla ta zásadní, poslední chyba, poněvadž Ondráš je těleso, které teď začíná utíkat dopředu. Já jim velmi fandím a byl bych rád, kdyby se zachoval ten poslední folklorní výhonek profesionální orchestrální hry. Shromáždili se tam velice dobří muzikanti a život by jim měl umožnit mít denně nástroj v ruce. U běžného povolání – na rozdíl od zpěváků – to nejde. Ne každý den se člověku chce po příchodu z práce ještě cvičit dvě tři hodiny na housle. To dokáže a musí dokázat profesionál.
Předpokládá se dnes, že písničku si stačí poslechnout. Proč k ní ještě „podávat výklad“. Základní informace je dnes už třeba říct ke každé hudbě, hlavně k hudbě minulých historických údobí, a tou už lidová píseň také začíná být. I když, písně vznikají pořád a na rozdíl od skladatelů artificiální hudby je to u nás tak, že kdo složí píseň, tak se pyšní tím, že nikdo nepozná, že ji složil, a tiše kolem ní chodí po špičkách; když se ujme v té komunitě, tak říká složil jsem to dobře. Čili je tady snaha přizpůsobit se tradici, hlavně poetice. Na té poetice to poznám hned, poněvadž u nové písně je nevybroušená. Tvorba jednoho člověka je nic, teprve až to dostanou do pusy ti další, třeba i více nadaní, tak oni z toho potom ometou ten prach nedotvořenosti.
Vyprávěl mi Miroslav Venhoda: když byli s Václavem Trojanem navštívit Jaroslava Seiferta, tak přišla řeč také na Bartošovu sbírku. Je v ní tento text: Keby bylo nebe samé papírové a voda atrament, hvězdy písarové, keby kto popísal všetek široký svět, eščě by nespísal mej lásky testament. A pan Seifert jim říkal: No vidíš, průšvih je v tom, že takový krásný text já v životě nenapíšu!
Záležitosti hluboké textové poetiky by se neměly opomíjet a měly by se lidem stále stavět před oči. Jsem zásadně proti snaze nutit velké množství folkloru do vysílání, ale je třeba dát mu přiměřené místo, tak jak třeba – teď se znovu vracím k Vltavě – poměrně hodně místa tam má jazz ve všech podobách. Jestliže jazz má x – minut a folklor má nula minut, tak alespoň pár minutami se přibližme k jazzovému žánru s naší lidovou písní, základem to veškeré hudební kultury. Já se za to velmi přimlouvám.
Člověk by mohl být optimista, když ví, že žije Strážnice, Rožnov… to jsou svátky hudební… Kromě svátečních festivalových dnů jsou i všední dny, ve kterých by také píseň měla znít a měla by se lidem podávat řekl bych jako nějaká esence, jako tinktura kumštu po malých dávkách, pravidelně; něco jako takové soudobé antibiotikum proti hrůze toho světa, který nutí lidi stále rychleji, rychleji, výkonněji, a máš padesát, pryč z toho koloběhu, co už s tebou.
Do Strážnice chodí lidé, kteří tam jdou kvůli písni, řada z nich i kvůli příbuzným, spousta lidí přijde z okolí. Vaculík napsal: Na Strážnici je zajímavé to – já to možná neřeknu přesně – že tam můžete strávit tři dny uprostřed hudby, zpěvu a tance a přitom nenavštívíte ani jeden oficiální pořad. Protože kromě těch pódiových záležitostí se tu hraje, tu se zpívá, tu někdo přijde s futrálem, rozbalí ho, vytáhne housle, přidá se – pokud mu to ta kapela dovolí a neřekne mu běž běž a nekaž nám to. Jak říkával Jožka Kubík každému neznámému houslistovi: Pane dochtore, nekazte mi harmóniju. (smích ) I to se může stát. Nicméně Vaculík to vyjádřil velmi přesně. Lze tam přijet a nevidět ani jedno vystoupení, a odejet a být plný hudby. Poněvadž tam se to odehrává tak jako kdysi. Všichni hrají všem, není to zmíněné hlediště a jeviště, není diváků a interpretů, všichni se účastní jedné hudební bohoslužby, jakéhosi obřadu, rituálu, kterým folklor je. Člověk by o tom mohl mluvit tři dny…
Určitě by se příjemně poslouchalo. Ale tolik prostoru nám nemůže dát televize, rozhlas, ani HARMONIE. Důležité je jaksi umožnit a prosadit, aby se lidový kumšt prezentoval promyšleněji a ve více kontextech. Čím dál víc bude potřeba informací, zasvěcených, stručných, neukecaných, ale něco se k té lidové písni říct musí. Já nemám rád dramaturgy, kteří spustí pořad a nic neřeknou. Mně to nevadí, protože vím, když se tam objeví tento člověk, že to je Cyril Bureš z Napajedel, nebo vím, že ta holčičí kapela je z Hluku, jmenuje se Ženičky a primáškou je Katka Říhová, že, ale ten obyčejný divák toto neví. Vidí tam holky – odkud jsou ty holky? – já nevím, někde ze Slovácka. No, je to podobné, jako když v Ostravě někdo nabídne víno a já říkám – odkud máš víno – no z Moravy. Přitom jsme na Moravě, v Moravské Ostravě. Aha, a odkud? Z jižní Moravy. A odkud? Nevím… Znalosti jsou velmi důležité, protože je rozdíl mezi Podlužákem v červených nohavicích z okolí Břeclavi a na druhé straně člověkem severně od Hradišťa, dejme tomu z Částkova. A to je třeba vědět. Já to vědět musím, protože jsem profesionál, ale lidem je třeba zdůrazňovat, že jejich předkové nežili všichni naprosto stejným hudebním životem.
Všechno v životě se vyvíjí a mění, ani podoba prezentace hudebního folklóru toho jistě nemůže zůstat ušetřena. Vždycky říkám: ve folkloru se nic nesmí zakazovat! Nic. Ať to žije v té velké řece folklorních tvarů a podob – což je můj oblíbený příměr – která teče do moře věčnosti a bere s sebou úplně všechno. Kdo chce, nastoupí tam a pluje. Pán Bůh dal takovou moudrost, že řada věcí spadne na dno už v prvé zatáčce, některé plují až do zatáčky třetí, páté, desáté, a zbude málo těch, které doplují až do moře a zůstanou v něm navěky.
