Jenůfa v Mexiku – synkretické imprese

Začíná jaro…Palác krásných umění, situovaný v srdci hlavního města Mexika, je zahalený ve svátečním hávu fialově kvetoucích majestátních jacarand (Jacaranda mimosifolia ) symbolizujících mexické jaro, jež s sebou tentokráte přináší svěží závan Janáčkovy Jenůfy. Průčelí paláce vévodí podivná vývěska oznamující, že při příležitosti zahájení xxiv. Festivalu Mexika v Historickém centru dojde k uvedení opery exotického názvu Jenůfa (obdařené rozkošným kroužkem!) a nepřekvapuje tudíž, že podtext v závorce postrádá jakéhokoliv překladu, naopak se tím umocňuje její mystérium, zvláště když se i skladatelovo jméno honosí barokismem české diakritiky: Leoš Janáček.

Palác krásných umění, jehož stavbu zahájil v roce 1904 Adam Boari a k jehož otevření došlo až roku 1937, patří k výkvětu secesní architektury. Nejedná se však o klasickou stavbu z počátku minulého století, nýbrž o počin synkretický, v němž jsou art deco a neoklasicismus prostoupeny předhispánskými motivy: májským bohem deště Chakem Molem, aztéckými orlími bojovníky, opeřenými hady proplétajícími se ohbím nosných oblouků a kaktusy coby fytomorfními zábradlími. V galerijních prostorech paláce se soustřeďují monumentální nástěnné malby význačných mexických muralistů: Rivery, Orozca, Siqueirose, Tamaya. Operní scéně vévodí vitrálová opona od Tiffanyho s výjevy ikon telurické krajiny, sopek Popocatépetlu (v překladu z náhuatlu: Kouřící hora) a Iztaccíhuatlu (Bílá žena).

Jenůfa v Mexiku - zákulisní oltář Panenky Marie Guadalupské v Paláci krásných umění, foto Irena ChytráPřestože se Janáčkovy orchestrální skladby těší v mexických koncertních síních značné oblibě, jeho tvorba operní je poměrně neznámá, ačkoliv do místních intelektuálních kruhů zvolna proniká zejména díky blahodárnému vlivu janáčkovských esejů Milana Kundery, obsažených v knize Zrazených závětí (ve francouzském originálu Les testaments trahis , Tusquets, 1994; španělsky vydáno v roce 1996; v českém provedení se nabízejí výňatky v knize pod názvem Můj Janáček , Atlantis, 2004), čímž vzniká, navzdory časovému odstupu, jistá analogie mezi dvěma neúnavnými obhájci Janáčkova díla: Milanem Kunderou a Maxem Brodem.

Slavnostní premiéra Jenůfy jako vůbec první Janáčkovy opery v Mexiku se uskutečnila dne 10. dubna a již první náznaky dávaly tušit situaci zcela výjimečnou, poněvadž se jednalo o originální brněnskou verzi (1904) zrevidovanou Sirem Charlesem Mackerrasem a Johnem Tyrrellem (a nikoliv verzi Kovařovicem modifikovanou) a navíc v původním jazykovém provedení jakoby na důkaz, že pominuly doby, kdy se libreta českých oper nemilosrdně podrobovala konsensuálním překladům v očekávání pokorné skladatelovy vděčnosti před vidinou úspěchu na světových scénách a blahosklonného uspokojení tamního hýčkaného publika. Nastupuje však nový fenomén zvaný supertitulky, do prázdna zející nad vlastním rámcem jeviště jako memento moderní doby a vyznačující se stručností, přílišnou zhuštěností a zejména pak apriorní nedůvěrou vůči nuancím, zvláštnostem či poetičnu. Dramatičnost a dějovost získávají hegemonii nad niternými aspekty původního pojetí, jež v Janáčkově specifickém případu nabývá zvláštního významu, neboť jeho hudba z řeči přímo vyvěrá a jazyk se tudíž stává zcela vitální nutností. Na povrch vyvstává nepřeložitelné (intraductibility ), ať již ve smyslu literárním či konceptuálním, a odtud plynoucí tázání – co je podstatné, podružné, umlčitelné, nahraditelné nebo opomenutíhodné – a bolestné ústupky: připomeňme si jen vášnivé diskuse, často epistolární, mezi Janáčkem a Brodem.

Z hlediska mezoamerické kosmovize je svět vnořen do neustálého pohybu (ollin v nahuatlu), který přerůstá v metaforu života: život je chápán jako pohyb, jemuž se vše podrobuje. Ani Jenůfa není prosta pohybu, neustále se převtěluje, čímž nabývá na jedinečnosti a neopakovatelnosti. Hovoříme tedy o Jenůfě brněnské, pražské, vídeňské, berlínské… a posléze i mexické. Každá inscenace je v nejvlastnějším slova smyslu interpretací (či jednou z možných interpretací), svébytnou variací na prvotní archetypické téma, do sebe vstřebávající prvky sui generis nových okolností. Tím se počíná alchymistická synkreze, jež se u mexické Jenůfy odvíjí od střízlivého až lakonicky strohého režijního konceptu vyúsťujícího do často eklektického vykládání Janáčkova vidění světa. Je však třeba mít na zřeteli, že nakládáme se substancí nepoddajnou a zdráhající se, ve svém průzračném a neskrývaném slovanství/moravanství, jakémukoliv zásahu zvenčí. Za žádných okolností nelze potlačit striktně lokální (explicitní) charakter Jenůfy, od něhož se zcela přirozeně odvíjí nadčasovost (implicitní) spojená s dimenzí univerzální. Nejedná se tedy o okázale šlechtěnou dichotomii mezi oběma dimenzemi, nýbrž o vztah dialogický, čímž se feministicky podbarvené univerzální pojetí zdejší režie ve smyslu výlučné diskurzivní instance jeví jako pouhá rétorická hříčka, která dává na odiv svůj hluboce zakořeněnými předsudky zatížený pohled na folklor coby směs manýrismu a pitoreskna hraničícího s kýčem.

Představme si scénografii v následující podobě… První jednání připomíná aranžmá Jenůfy z barcelonského Gran Teatre del Liceu (2005): ze sytě žluté plochy jeviště, v sevření dřevěných postranních stěn, vystupuje oplocení, lavička, nakupené pytle s košťaty. Druhé jednání: struktura z pohyblivých trámů reprezentující pomyslnou Kostelniččinu světnici se skrovným nábytkem a užitkovými předměty, to jest truhlí s proutěným košíkem, skříňkou s čajovou konvicí a plechovým hrnkem, stolem pokrytým ubrusem, s kyticí, obklopeným židlemi a Števuškovou kolébkou v pozadí; na rohovém trámu visí obrázek Panenky Marie s Jezulátkem doprovázený hořícími svíčkami. Třetí jednání: setrvává torzo z trámů, pouze interiér nabývá svátečního rázu (vdavky Jenůfy a Lacy); náhlá inverze střešního trámoví předznamenává tragické události; na pozadí se rýsují stíny rozezlených vesničanů s hráběmi, cepy, lopatami… Výše zmíněné konfigurace prohlubuje projekce scenérií navozujících atmosféru čtyř ročních období. První jednání je pojato jako babí léto s motivy pšeničného pole (vizuálně přerůstajícího na plochu jeviště) vystřídaného oblohou prostoupenou mračny. Ve druhém jednání se umocňuje ponurá zimní atmosféra výjevy letitých zasněžených stromů, remízků a zamrzlé sněhem pokryté plochy lemované stromovím, vytvářející asociaci na utracené nemluvně. Sněží. Bezútěšnou atmosféru odrážejí mlhavé obrazy bodláků, pulzující krystaly ledu a posléze, v okamžiku katarze (odhalení a přiznání Kostelniččina zločinu), stahující se těžká statická mračna. Závěrečná scéna vykazuje chromatický zvrat; mračny pronikají záblesky světla zvěstující příchod jara a s ním i naděje a očisty. Laca a Jenůfa kráčejí, ruku v ruce, směrem k obrazovce laděné, navzdory předcházejícímu černobílému odměřenému diskurzu, v líbivě sytě růžové (takzvaná mexická růž) a zelené barvě … a mizí v zákulisí.

Jenůfa v MexikuNa interpretační úrovni vyniká expresivní až naturalistické pojetí Kostelničky Buryjovky (jejíž jméno se tradičně nepřekládá), již světoznámá americká sopranistka Catherine Malfitano obohatila o mimořádně oduševnělou činoherní složku. Také něžnost a trpitelská pokora snoubící se, v rovině pěvecké i herecké, v postavě Jenůfy (Helena Kaupová) naplnila očekávání. Zlatovlasý Števa Buryja (Aleš Briscein) působil nebývale svěže, jistě a bezprostředně; „Daleko široko do těch Nových Zámků…“ či „Už pro tvoje jablůčkový líce, Jenůfo – ty jsi věru ze všech nejpěknější, ze všech nejkrásnější!“ v jeho jedinečném a svou slovanskou autentičností osvěžujícím podání zanechala v publiku hluboký dojem. Sugestivní dramatičnost a uhrančivá síla vyzněla i u Lacy Klemeňa ztvárněného Gianlucou Zampierim. I domácí sólisté se zhostili svých rolí s neobyčejnou důstojností, nadšením a precizností: stařenka Buryjovka (Belém Rodríguez), stárek (Armando Gama), Jano (Carla Madrid), stařenčina snacha (Araceli Hernández), Barena (Eleonora Sancho, která účinkovala v Jenůfě v Teatro de Colón, Buenos Aires), pastuchyňa (Emma Melik-Stephanian), rychtář (Arturo López Castillo), rychtářka (Eloísa Jurado), Karolka (Irasema Terrazas). Rovněž výkon Orchestru a sboru Divadla při Paláci krásných umění, který si letos připomíná 70 let svého trvání, lze považovat za úctyhodný. A konečně, úspěch Jenůfy je neodmyslitelný bez charizmatického a usměvavého dirigenta Jana Chalupeckého, jemuž byl během příprav nápomocen Tomáš Brauner a jenž si rázem získal přízeň mexického publika.

Jenůfa v Mexiku - Palác krásných umění, foto Pavel Horník

Mexická Jenůfa pochopitelně přinesla řadu pamětihodných okamžiků. Tak například během bujarého veselí (Števu neodvedli!) podnapilý Števa vzkřikne na muzikanty: „Co nehrajete? Vy hladoví zajíci!“ (to jest hladovi výdělku) Onen výraz uvádí k zamyšlení i našince, natož pak Mexičany, a není tedy divu, když se na jevišti, nezávisle na muzikantech (nedopatřením či jinotajným záměrem režie), zjevila skupinka čtyř vpravdě hladových zajíců opatřených škraboškami s potácejícíma se ušima a třásněmi ozdobenými vestami. Výrazné místní specifikum zakomponované do poněkud schematické a slovanské rozvláčnosti vzdálené choreografie představovaly tradiční mexické masky. Jednalo se o masky převážně karnevalové v podobě ďáblů, tygrů (příznačných pro tropické regiony), jelenů, spolu s maskami rituálními z takzvaného tance stařečků (kultura purépecha, Michoacán) okrášlenými různobarevnými pentlemi.

Závěrečný pohled do zákulisí… Před vstupem na jeviště se nacházejí dva oltáře Panenky Marie Guadalupské zosobňující mexický mysticismus: jeden monumentální zabírající obličej, druhý sestávající z obrázku zasazeného do barokního rámu, zahaleného krajkovými záclonkami prostoupenými řetězci probleskujících barevných světélek… V popředí vystupuje rituální zátiší nepřetržitě planoucích svíček, vázy s květinami (byť poschlými)… Toť scénografie vpravdě mexická a každodenní, působící stěží potlačitelným dojmem jakoby se vše na jevišti – theatrum mundi – odehrávalo s jejím požehnáním, nevyjímaje Jenůfu, jež v Mexiku zanechala synkretickou impresi vyjádřitelnou snad jen Janáčkovými nápěvky mluvy.

Představení: 10., 13., 20., 22. duben 2008. Koprodukce: xxiv. Festival Mexika v Historickém centru, Opera Paláce krásných umění. Režie, scénografie a osvětlení: Juliana Faesler. Kostýmy: Eloise Kazan. Audiovizuální efekty: Nicolás Pereda. Umělecká spolupráce: Clarissa Malheiros. Choreografie: Jessica Sandoval. Odborná poradkyně v oblasti lingvistické, etnografické a kontextuální: Irena Chytrá

Sdílet článek: